DDF 1

26. června 2009 v 21:31 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 1. kapitola


Tak tady je první povídka, jak jsem říkal. Pokud se bude líbit, napíšu další, pokud ne, tak si to dokážete domyslet...

Rozhodl jsem se, že si budu psát deník pro případ, že bych doopravdy zemřel. Nikdy nevíte, co může číhat za dveřmi. Proto bych taky chtěl zaznamenat to, co jsem za svůj život udělal. Není toho zrovna málo, protože osud mi přichystal ne zrovna lehký život. Takže proto tu teď ležím nejspíš na smrtelné posteli s dírou v břiše, krvácím, bolí mě žaludek...Snad ještě deník stihnu dopsat. Kdyby ne, tak... Doufejme, že se to nestane a že tenhle deník aspoň k něčemu bude. Docházejí mi síly, takže bych si měl pospíšit. Takže...

Jak už jste jistě poznali, mé jméno je Desmond Ford. Narodil sem se ve Washingtonu. Tatínek jezdíval kvůli práci každý den brzo ráno do Washingtonu D.C. Prý pracoval na něčem velmi důležitém, ale on přede mnou i před mou matkou tajil, co vlastně dělá. Rodiče se kvůli tomu často hádali, ale já si na jejich hádky časem zvykl. Ale prvních pár let to bylo k nevydržení. Má matka se často sebrala a odešla ke své matce, ale pak se vždy vrátila.
Ale jednou, když mi bylo tak zhruba dvanáct let se pohádali víc než obvykle. Tatínek přišel obzvlášť pozdě a to mou matku rozlítilo natolik, že otci dala facku. Tu noc se otec naštval, sbalil si kufry a někam odjel. To bylo naposledy, co jsem ho viděl.Matka hodně brečela. Každý den. Žili jsme spolu sami do mých dvaceti let. Nechtěl jsem ji moc opouštět, když jsme teď byli bez otce. Stal jsem se takovým "maminčiným mazánkem". Ale mně to nevadilo. Ale nemohl jsem napořád být se svou matkou, tak jsem si jeden den našel vlastní bydlení.K mému údivu nic nenamítala, tak jsem šel. Bydlel jsem nedaleko od ní a často ji navštěvoval. Žilo se mi krásně. Měl jsem slušnou práci, slušný plat, matka nedaleko a nikdo mě s ničím neobtěžoval. Kdyby se ovšem jednoho dne něco nezvrtlo tak, jako se to zvrtává v trapných typických amerických filmech.
Ležel jsem si na pohovce a díval se jako každý dne na bůhvíco, když najednou někdo zazvoní u dveří. Bylo asi 11 večer. Nikdo mě nikdy nenavštěvoval, až na mou matku, která přicházela vždy dopoledne tak mi to přišlo divné. Podíval jsem se kukátkem, kdo to je. Stáli tam dva muži v obleku. Uhlazení, navonění, učesaní. Vypadali jako dealeři. Pořádně bohatí dealeři. Kdybych věděl, kdo jsou ti muži, nejspíš bych tenkrát vyskočil z okna. Ale já to nevěděl, tak jsem jim otevřel. Nejspíš to byla největší chyba, co jsem kdy v životě udělal...
"Dobrý večer, pane Forde. Máte na nás prosím chvilku času?" řekl jeden z nich a nepatrně se uklonil, což jsem nepochopil.
Nejřív sem si myslel, že to jsou nějací obchodníci, kteří mi chtějí nabídnout nějaké jejich zboží, ale na to mi přišli moc....elegantní. Nevím, jak to jinak pospat. Tak jsem jim odpověděl že ano a co chtějí.
"Nemohli bysme prosím na chvíli dovnitř? Jedná se docela o soukromou záležitost a nechci, aby nás někdo slyšel." řekl ten druhý z nich.
"Kdo by nás jako tady mohl slyšet?" zeptal jsem se, protože tohle mi přišlo už hodně divné.
"Prosím, pane Forde." řekl ten první. "Nevidím jediný důvod, proč by jsem to měl dělat." řekl jsem jim a už jsem se chytsal zavřít dveře, když jeden z nich řekl něco, co mě doslova porazilo.
"Možná proto, že váš otec dnes zahynul a vy jste jediný, kdo nám může pomoci."
Strnul jsem na místě a musel jsem se chytit dveří, abych neupadl. Zamotala se mi hlava a udělalo se mi špatně od žaludku.
"Můžeme tedy dovnitř?" zeptal se muž. Okamžitě jsem jim otevřek dveře a vpustil je dovnitř. V garsonce jsem měl sice nepořádek, ale to mi teď vůbec nevadilo. Jestli mluví pravdu, jestli je můj otec opravdu mrtvý, tak....
"Můžeme se posadit?" zeptal se ten druhý mužm který doteď mluvil méně. "Jistě. Tady se posaďte..." řekl jsem jim a ukázal jim na ještě rozválenou pohovku.
"Promiňte, já jsem jen...trošku...dezorientovaný." řekl jsem jim a napil se vody, která stála na stole.
"V pořádku. Chápeme to. Nejspíš je pro vás velká rána, že se to dozvídáte takhle."
"Takže je to pravda?" zeptal jsem se jich, i když jsem sám věděl odpověď i přesto, že jsem ty muže nikdy v životě neviděl a neměl jsem důvod jim věřit, tak jsem sám věděl v hloubi duše, že mluví pravdu...
"Bohužel. Je nám to líto. Nejspíš vás ale zajímá, jak se to stalo a proč jste vlastně přišli. Nemáte prosím něco k pití? Bude to nejspíš na dlouho."
"JIstě. Tady prosím." řekl jsem jim a podal jim dvě sklenice vody. "Tak co se teda stalo? Proč jste tady? Pochybuju, že to je jen kvůli tomu, abyste mi to řekli." řekl jsem jim.
"Máte pravdu. Proto tu nejsme." řekl ten druhý a na chvilku se odmlčel. Bylo neuvěřitelné, jakou souhru spolu měli. Nejspíš si tenhle rozhovor nacvičovali dostatečně dlouho.
"Váš otec...Vám asi nikdy neřekl o své práci, že?" pokračoval jeden z nich. "Ne, to neřekl. Vy o tom něco víte?" zeptal jsem se jich zmateně a docela mě v tu chvíli naštvalo, že tihle dva cizí muži vědí o mém otci víš, než jeho samotný syn.
"Ano, víme. Měl byste o jeho práci něco vědět. Měl totiž...velice zvláštni práci. Určitě vám o ní nikdy nic neřekl. Taky k tomu měl důvod. Měl byste se psychicky připravit na to, že nám nebudete věřit a že nás okamžitě, jakmile se to dozvíte vykážete z vašeho bytu, z vašeho domu, z vašeho života. Připraven?" zeptal se jaksi tajuplně mluvnější muž.
"Snad ano. Povídejte." řekl jsem jim plný zvědávosti.
"Dobrá. Tak tedy...Vím, že je možná složité to pochopit.Nedivím se vám. Přijdou k vám dva naprosto cizí muži a začnou ávm vykládat o vašem otci, ale to, co právě uslyšíte je vše čirá pravda. Takže... Váš otec pracovalve speciálním odděleni Washnigtonské vlády. Na oddělení, o kterém vědělo jen pár zasvěcených lidí. Prezident a samotní pracovníci. Pracovalo tam zhruba 200 lidí..." začal muž.
"Přejděte k věci, prosím." řekl jsem jim, poněvadž jsem začínal ztrácet trpělivost.
"Jistěm omlouvám se. Tito lidé se zabývali celkem zvláštním jevem, který se vyskytuje po celém světě, ale ví o nich jen pár lidí.
"O nich?" zeptal jsem se s nechápavým výrazem.
"Ano. jde totiž o Upíry, Desmonde. Žijí po celém světě. Jsou jich stovky. Jsou to krvelačná stvoření, která pouze sají lidem krev a snaží se nás zabít. Proto je naším úkolem eliminovat je a to jakýmkoliv způsobem. Váš otec o nich věděl a pracoval v tomto oddělení. Vyhledával pro naše účely upíry. Pár z našich lidí jsou profesionální zabijáci. Váš otec byl nedávno zabit jednou z těchto bestií. Zjistili, kdo je vyhledává a zavraždili ho. Je nám to líto. Víme, že to je pro vás asi rána a že je těžké nám věřit, ale tohle všechno je pravda." dokončil svůj projev.
"Takže vy přijdete do mého domu, oznámíte mi, že mého otce zavrařdili nějací upíři a snažíte se mi namluvit, že je to pravda?" zeptal jsem se a nevěřil jsem vlastním uším.
"Všechno tohle je bohužel pravda. Prosím, věřte nám." řekl druhý muž, který během vyprávění mlčel.
"Ven. Ven! Ven z mého bytu! NIKDO mi tu nebude vykládat takovýhle blbosti! Vypadněte!" zařval jsem na ně a prudce jsem vstal, čímž jsem převrhl stůl se vím, co na něm bylo.
"Je nám líto, že to takhle berete, ale pokud nehodláte spolupracovat, jste pr onás nebezpečný. Je nám to líto." řekl jeden z nich a vytáhl na mě pistoli.
"Co hodláte dělat???" zařval jsem na ně.
"To, co je potřeba." řekl muž se zbraní a zmáčkl spoušť.
Ze zbraně vystřelila šipka, která mě trefila do hrudi. Na chvilku se mi zamotala hlava, upadl jsem, praštil se hlavou o stůl a pak už si nic nepamatuji...

Tohle je prní část z mého deníku. Omlouvám se, ale víc si nepamatuji. Nemám moc sil, takže musím pokračovat...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 oslík oslík | 27. června 2009 v 21:38 | Reagovat

To je fakt dobrý :-) fakt že jo. A neříkám to jen tak (vždyť víš co si myslim o tvejch jinejch příbězích) fakt  v tom pokračuj...

2 Jokolo Jokolo | 28. června 2009 v 13:21 | Reagovat

diky :) takze pokracko bude...

3 Em Em | 28. června 2009 v 15:17 | Reagovat

wow... fakt dobrý :) sice občas trošku zvláštně formulovaný věty, ale skvělej nápad a hezky se to čte a vůbec, fakt se mi to líbilo :)

4 Jokolo Jokolo | 29. června 2009 v 16:34 | Reagovat

zvlastne formulovany vety? jak to myslis?

5 potihcpd potihcpd | Web | 29. července 2009 v 12:11 | Reagovat

wow

6 Kely Kely | 21. září 2009 v 13:59 | Reagovat

Hezký:)

7 šejna šejna | 3. února 2010 v 17:31 | Reagovat

To je dobrý ... nejlepší bylo jak je vyhodil z toho bytu  :-)

8 Safira Safira | 19. února 2010 v 10:07 | Reagovat

tjn :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.