DDF 4

16. srpna 2009 v 18:13 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 4. kapitola



Válím se tu v obrovské kaluži krve. Skoro se začínám bát, abych se neutopil, když jsem v malé rakvi. I když to bych asi dřív vykrvácel, než by se tahle rakev naplnila mou krví, ale k tomu se dostanu. Teď bych měl pokračovat ve vyprávění....

"COŽE?! Jak to sakra myslíte, že zabijete mou matku?! Okamžitě mě odsud pusťte, vy šmejdi!" ječel jsem na ně.
"Uklidněte se, pane Forde. Vše vám vysvětlíme, když se uklidníte. Ano?" řekl mi ten hlas.
"Tak to teda ne! Já se nehodlám uklidňovat! Vyvsětlíte mi už konečně, o co tady jde?!" nemohl jsem se uklidnit. Zkuste si taky představit, že jste spoutaný u židle a oznámí vám, že zabijí vaší matku, pokud nebudete spolupracovat.
"Jedině, co vám teď můžeme říct, nebo vlastně nabídnout, je práce pro nás. Proto jsme vás navštívili. Rádi bychom, aby jste zastal místo Vašeho otce."
"Co??? To jako že bych pobíhal po světě s pistolkou a zabíjel ty vaše vymyšlený zrůdičky protože mi to nakecal nějakej vykuk? Tak to pardon, ale NASRAT je moje odpověď!" řekl jsem jim zpříma do očí, i když sem byl podělaný strachy, co mi za to provedou.
"Jak myslíte. Ralphe! Zapni to!" zařval najednou ten hlas zpoza lampy.
"Ralphe? Kdo je ksakru Ra-" moji otázku přerušilo ostré světlo, které mě na okamžik oslepilo. Všude se to rozzářilo a chvíli jsem nic neviděl. Přivřel jsem oči.
Po zhruba třech sekundách jsem je otevřel a podíval se na místnost kolem sebe.
Byla to typická vyslýchací místnost, jako je k vidění ve filmech. Přesně jako v detektivkách, na které jsem se díval, když jsem ještě ležel doma a chlastal pivo.
Přede mnou byl kovový stůl, dlouhý asi metr, na něm lampa a za stolem, přímo naproti mně, seděl ten muž.
Nalevo od stolu bylo podlouhlé zrcadlo, za kterým se podle filmů nacházelo několik dalších policistů, v mém případě "Lovců upírů". Za mužem, který byl se mnou v místnosti byla jen holá stěna, takže dveře by měly být za mnou, pokud tu vůbec nějaké dveře jsou.
Ten chlap mě vytrhl z přemýšlení, když na mě znovu začal mluvit.
"Když na vás neplatí tohle, pane Forde, budeme muset zkusit něco jiného." řekl ten muž, vstal ze židle a přišel ke dveřím, které byly za mnou. Třikrát na ně zaklepal a dveře se otevřely. Muž odešel a pak se asi tři minuty nedělo nic.
Po těch třech nekonečných minutách čekání, co se mnou bude se dveře znovu otevřely a vešel někdo úplně jiný. Byl to černoch, plešatý černoch.
"Dobrý den, mé jméno je William." řekl ten chlap a podal mi ruku.
"Jak ti mám asi podat ruku, když sem spoutanej, chytráku?" řekl jsem mu na to opovržlivě.
"To se dá velice snadno napravit." řekl mi a vytáhl z kapsy klíče. Pak udělal něco velmi "šlechetného". Sundal mi pouta. To byla další věc, kterou jsem nepochopil.
"Tak pokračujme," řekl William a sedl si na židli naproti mně. "Mé jméno je William." řekl znovu a natáhl se přes celý stůl, aby mi podal ruku.
Chvíli jsem se na něj díval, dokud neřekl: "To je první krok ku seznámení, mezi dvěma osobami, představení se a podání si rukou, pane Forde." řekl ten muž.
"Seš gay?"
"Doufám, že nikoliv, Desmonde." odpověděl mi na to.
"Tak proč se se mnou chceš seznamovat? Moje jméno znáš, tak proč bych ti ho měl říkat? Přestaň už hrát tuhle blbou hru a řekni mi, co se to tu sakra děje?"
"Všechno vám milerád vysvětlím, když budete chvilku v klidu. Jste v klidu?" zeptal se mě "Will".
"Nasrat."
"Zjevně ne. Tak jinak." řekl ten muž a trochu znervózněl.
"Řeknu ti to všechno na rovinu. Seš jenom nanicovatej chudák, kterej se akorát válel a nebyl schopný najít nějakej smysl v životě. Teď máš první a nejspíš poslední příležitost se chopit svého osudu a najít ten smysl. Stačí říct ano a všechno bude v pořádku...Tak co?"
"Nech si tyhle proslovy někam do filmu. Vím, že mojí matku nemáte a že jí nechcete zabít,a taky že jste jen banda nějakejch úchylů, který si hrajou na ´lovce´." řekl jsem mu.
"Jak myslíte." řekl mi už po několikáté, ale tentokrát vstal ze židle a z kapsy svého saka vytáhl boxera a nasadil si ho na ruku.
"Co hodláte udělat, sakra?!" zařval jsem na něj.
"Jen to, co je potřeba pro nás a pro vás nejvíc." řekl mi.
Po téhle větě mě dal takovou ránu pěstí do obličeje, jakou jsem nikdy nezažil. V nose jsem cítil křupnutí a bolestivé štípání. Cítil jsem tam taky teplou krev, která mi z něj okamžitě vytryskla. Začalo mi dunět v hlavě a pískat v uších. Zamlžilo se mi před očima. Z té rány jsem doslova oněměl, takovou jsme ještě nikdy nedostal, ještě nikdy jsem se nepral, tak není divu, že mě ta rána shodila ze židle.
Ten muž se ke mně sehnul, chytl mě pod krkem a zvedl mě zpátky nahoru. Tam mi vrazil další.
"Když jsem se asi po páté válel na zemi, tak se ke mně opět sklonil a zeptal se: "Tak co, pane Forde. Pořád stejná odpověď?"
V té chvíli bych jim odsouhlasil cokoliv, proto jsem mu řekl: "Dobře. Udělám, co si přejete." a s tou větou jsem vyprskal několik kapek krve, které se jen přidaly k té louži, které byla pode mnou. Byl jsem celý od krve a podlaha taky. I Will měl oblečení a hlavně ruce od krve.
"Chytrá odpověď. Tak pojďte. Jste celý zřízený." řekl mi a zvedl mě, pak mě podepřel a zaklepal na dveře.
"Vždyť jsi mi to udělal ty, cucáku." řekl jsem mu.
"Máte pravdu, a můžu to udělat kdykoliv znovu." řekl mi.
"To radši ne, díky." odpověděl jsem mu a hned na to jsem upadl do bezvědomí.

Tak takhle nějak to bylo. Byla to ta nejhorší nakládačka, co jsem do té doby dostal. Kdybych tehdy věděl, kolik takových mě ještě čeká, i mnohem horších a nejenom nakládaček, radši bych se tehdy od toho "Williama" nechal zabít...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 potihcpd potihcpd | Web | 16. srpna 2009 v 22:43 | Reagovat

wow

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.