DDF 5

1. září 2009 v 12:34 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 5. kapitola


Začíná mi tu docházet kyslík a je tu celkem těsno. Doufám, že tenhle deník někdo vůbec objeví, i když kdo by jen tak otevřel rakev na hřbitově. Možná hrobník. Ale ten asi ne. Nebo vykradač hrobů. To už je pravděpodonější.
Ale to vás asi nezajímá, takže pokračujme...

Z bezvědomí jsem se probudil po nevím jak dlouhé době. Už to bylo po několikáté, co jsem se za těch pár dní probudil, aniž bych věděl kde. Zase se opakovali.
Jako vždy jsem otevřel oči. Ležel jsem na tvrdé nepohodlné posteli v jakési cele.
Posadil jsem se na postel a rozhlédl se kolem sebe.
Čtvercová místnost s kamennými zdmi, jednou postelí, lavorem s vodou ("záchod") a dveřmi. Pochopitelně zamčenými.
Až po chvilce jsem si uvědomil, jak strašně mě bolí hlava a proč jsem byl vlastně v bezvědomí. Promnul jsem si boule na hlavě. Při každém doteku to strašně bolelo.
Podíval jsem se na sebe a zjistil jsem, že mám na sobě čistou košili a jakési plátěné kalhoty. To bylo tak všechno. Krev ze mě naštěstí byla smytá.
Vstal jsem, došel až ke dveřím a tam na ně zaklepal. Doufal jsem správně. Dveře se otevřely.
Vyšel jsem z cely a přede dveřmi na mě čekal někdo, koho bych tam čekal ze všech "nejraději". William.
"Tak, jakpak jste se nám vyspal?" zeptal se mě ironicky.
"No báječně."
"Takže můžeme začít?" zeptal se mě.
"S čím?" otázal jsem se ho zmateně.
"No s vaším výcvikem přece. Copak jsem vám o vašem výcviku ještě neříkal?"
Na to jsem mu neodpověděl, jen jsem se na něj podíval jak nejnasraněji jsem uměl.
"Asi ne.Tak vám to říkám teď. Jdeme." řekl mi a vydal se dlouhou chodbou nalevo od mé cely.
Zřejmě už jsme byli jinde, než mě předtím sbil. Chodbo byla lemována okny, takže jsem poprvé za nevím jak douhou dobu viděl sluneční světlo. Bylo mi to ale vcelku jedno.
"Teď jsem si vzpomněl, co to mělo být s tím pokojem? Jak jste mě tam zamkli a pak jste to tam vyhodili do zduchu. Co to mělo znamenat?!" zeptal jsem se Williama, který kráčel rázným krokem přede mnou.
"To byla zkouška, Desmonde." odpověděl mi.
"Zkouška čeho?"
"Zkouška vaší reakce na neznámé prostředí." řekl mi William.
"A jak jsem uspěl?" zeptal jsem se znovu.
"Velmi špatně..."
Pokračovali jsme dál tou chodbou. Cestou jsme míjeli několik lidí. Ženy i muže. Muži byli oblečení v kvádrech a ženy taky většinou v nějakém formálním oblečení. Bylo tam hodně rušno. Připadal jsem si aspoň na chvíli jako doma.
"Jsme tady." řekl najednou William a zastavil se u nějakých dveří. Vytáhl z kapsy saka klíče, strčil je do zámku a odemknul. Potom zmáčkl kliku a otevřel.
"Prosím, pane Forde." řekl mi a pokynul, ať jdu první.
"Běžte radši Vy." řekl jsem mu.
"Jak myslíte." odpověděl a vešel do místnosti. Vešel jsem hned za ním a zaklapl jsem za sebou dveře.
Byli jsme v jakési posilovně. Všude bylo posilovací nářadí, uprostřed místnosti ring, činky a pár namakaných chlápku, kteří zvětšovali objem svých svalů. Nevypadali ale, že by to potřebovali.
"Tak pane Forde, začněme s vaším výcvikem."
"A v čem mě budete vycvičovat?" zeptal jsem se ho.
"Neměl jste těch otázek už moc, Desmonde?" řekl na to.
"No jo, už mlčim."
"Takže posiloval jste někdy, pane Forde? Dělal jste někdy nějaký bojový sport?"
"Hmm, asi ne." odpověděl jsem mu.
"Asi?" zeptal se.
"No, určitě ne."
"Pral vy jste se vůbec někdy? Víte jaké to je, dát někomu pěstí?" pokládal mi další a další otázky.
"Ne, nevím."
"Dobrá, prašťte mě." řekl mi.
"Cože? Jak to myslíte, prašťte mě?"
"Copak vy nevíte, co to znamená do někoho praštit?"
"No, vím...Ale..."
"Prostě mi dejte pěstí, jakou největší umíte, nebo já dám jednu vám." řekl mi.
To mě přesvědčilo. Napřáhl jsem se a dal jsem mu největší ránu, jaké jsem byl tehdy schopný.
Vrazil jsem mu pěstí přímo do tváře. Ozvalo se ostré křupnutí, ale ne z jeho tváře, ale z mojí ruky. Luplo mi v kloubech a vytryskla mi z nich krev. S ním to ani nehlo. Stál dál stejně nehybně jako předtím.
"To muselo bolet..." řekl mi.
"Nechte si toho! Víte, jak to bolí?!" ječel jsem na něj.
"Věřte mi, že za tu dobu, co tu budete zažijete mnohem více bolesti, než jen odřené klouby." odpověděl mi na to.
"Ou."
"Ano. To tedy Ou."
"Takže. Už víme, že jste nikdy nebojoval. To hned napravíme." řekl mi.
"Tak moment, moment. O bojování nebyla vůbec řeč! Neříkali jste mi náhodou, že můj otec jen seděl a vyhledával upíry?" zeptal jsem se jich zmateně.
"Tohle že jsme vám řekli?" odpověděl otázkou a usmál se.
"No, jste až moc důvěřiví, pane Forde. To se vám snadno vymstí. Jednou." otočil se a šel směrem k ringu uprostřed místnosti. Tak jsem šel za ním.
Došli jsme až k prázdnému ringu. Došlo mi, na co teď dojde řada. Jen jsem doufal, že nebudu muset bojovat s jedním z těch namakaných chlápků. Ale kdopak by tam potom zbýval? Náš milý "malý" William. A s ním jsem měl docela špatné zkušenosti.
No, neměl jsem tehdy moc dobrý vyhlídky.
"Takže, sundejte si prosím vrchní část oblečení a běžte do ringu." řekl mi a začal si sundavat svoje sako.
"A to jako proč?" zeptal jsem se ho opovržlivě.
"Protože jinak dostanete opět pěstí, milý Desmonde."
To mě přesvědčilo. Sundal jsem si tu svou košili a vlezl si dovnitř. Stoupl jsem si doprosřed a čekal jsem, co se bude dít. Pak si za mnou vlezl William, taky jen v kalhotech.
"Takže..." začal William, prokřupal si prsty a krk, pak mi dal jako vždy pěstí, která mě svalila na zem.
Zase to začíná...pomyslel jsem si v duchu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 potihcpd potihcpd | Web | 1. září 2009 v 14:03 | Reagovat

wow

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.