DDF 6

20. září 2009 v 20:23 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 6. kapitola


Jak tu teď tak ležím, tak si uvědomuju, jak sem vlastně měl bizarní život. Bylo to jako sen. Přesně jako ve filmech. Přijdou tajemní chlápci s nabídkou životní příležitosti, já to "přijmu" (sice proti mé vůli ale přece) a pak ze mě udělají profesionálního zabijáka.
Ale to už zase předbíhám. Ještě, že u sebe mám jako vždy nastartovanou tužku a papír. Snad mi to na celý ten můj "snový" život vystačí...

Tehdy to pro mě bylo hodně tvrdé. Každý den jsem vstával v 5 hodin ráno, na což jsem vůbec nebyl zvyklý a každý den jsem chodil spát někdy o půlnoci. Takže se mi stávalo, že jsme několikrát během dne usnul.
Pokaždé to bylo to samé, ráno, hned po "krásném" probuzení, mě Will vytáhl z pokoje, šli jsme do nějaké jídelny, ve které bylo strašně moc lidí, tam mi dali jakousi hustou tekutinu, které chutnala jako....Ani nevím jako co. Nedá se to popsat.
Po snídani jsem šel s Willem do posilovny, kde jsme trénovali v ringu. Tam jsme byli denně tak tři hodiny bez přestávky. Poté jsme šli opět do jídelny napapat se té samé lahodné tekutiny, které jsem měl za tu dobu už po krk. Teď si uvědomuji, že jsem to jedl celého půl roku, nic jiného, než tu tekutinu....Ble.
Odpolední program byl taky super. První tři měsíce jsme celé dny trénovali jen boj, ale poslední tři nebo čtyři měsíce to bylo jiné. Myslím, že to probíhalo asi takhle....

*

Šli jsme s Williamem chodbou, kterou jsem chodil každý den. Tahle chodba vedla k posilovně, kde jsem trávil většinu času. Tentokrát ale William přešel dveře do posilovny a šel chodbou dál někam, kde jsem nikdy nebyl.
"Kam to jdeme?" zeptal jsem se ho zmateně.
William mi neodpověděl a šel dál. Už jsem si zvykl na to, že mi někdy neodpovídal, tak jsem se ho dál neptal a jen šel za ním.
Zahli jsme doleva do chodby, kde narozdíl od ostatních prostor nikdo nebyl. Docela mě to děsilo, i když jsem nevěděl proč. Nevím to ani teď.
Pár minut jsme procházeli prázdnými chodbami, až jsme došli k velkým dveřím.
"Vejdi." řekl mi William a pokynul směrem ke dveřím.
"Ty tam se mnou nepůjdeš?" za tu dobu jsme si automaticky začali tykat. Byl to jediný člověk, kterého jsem tam znal.
"Já tam nesmím." řekl mi a opět mi pokynul ke dveřím.
"Dobře." opověděl jsem mu, chytl jsem kliku, zabral za ní, otevřel dveře a vešel dovnitř.
Dveře za mnou William zaklapl. A nejspíš je i zamkl.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla spoře osvětlená, ale stejně jsem poznal dost na to, aby mě to dost vyděsilo.
Byla to velká kamenná síň. Vypadalo to, jako když je vyhloubená do skály. A nejspíš taky byla.
Podél stěn byly opřeně všelijaké starověké zbraně. Halapartny, meče, sekery, kopí i štíty, prostě všechno, na co si člověk vzpomene.
Místnost byla dlouhá tak 20 metrů a široká zrovna tak. Uprostřed síně na zemi leželo velké plátno.
"Haló? Je tu někdo?" řval jsem na celou síň. Žádná odpověď.
Nejspíš zase nějaká zkouška, pomyslel jsem si... Najednou mě z přemýšlení vytrhla ruka, která mě chytla pod krkem a svalila mě na studenou kamennou podlahu. Praštil jsem se do temene a cítil jsem, jak mi po hlavě začala téct krev.
"Co to kurva..." řekl jsem. Najednou mě někdo kopl ramene. A znovu. Znovu a znovu. To už jsem nevydržel a protože jsem byl za ty tři měsíce celkem dost vycvičený v boji, nohu jsem zachytil a otočil s ní, ve snaze vyvést útočníka z rovnováhy.Povedlo se. Viděl jsem ve slabém světle obrysy člověka, jak zavrávoral.
Využil jsem toho a rychle jsem vstal a dal ruce před hlavu, jak mě to učili.
"Jsi horší, než jsem myslela." ozvalo se najednou ze tmy.
"MyslaLA?" zeptal jsem se zmateně.
"Jo. Klasická odpověď. Každej nováček si myslí, že sem chlap. Doufala jsem, že se obejví někdo, kdo by mě tipl na ženskou. Jak se zdá, asi se nikdo neobjeví." mluvila ta neznámá vysokým hlasem, který mi k jejímu stylu boje vůbec neseděl.
"Jak by tě někdo mohl tipnout na ženskou, když na něj takhle zezadu skočíš a celou dobu na tebe nevidí?" otázal jsem jí pohrdavě.
"A to je právě to, čemu tě tady naučím. Budu tvá nová cvičitelka. Naučím tě tomu, co tě Will naučit nemohl. Zbystřím všechny tvoje smysly. Po pár měsících se mnou budeš někdo jiný." Těmihle slovy mě dostala. Už po několikáté jsem tu slyšel nějaký projev, který jsem slyšel leda ve filmech.
"Proč se neukážeš? Proč pořád mluvíš ze tmy?"
"Sama nevím. Tak pojď." řekla a stále šla ve stínech. Vydala se směrem ke středu místnosti, která byla naštěstí slabě osvětlená.
Těsně před matrací se ale zastavila, takže jsem jí stejně obličej nespatřil. Řekla mi, ať zajdu pro nějakou zbraň. Jen jednu. Pro jakou chci.
Chvilku jsem jen tak stál a pak se otočil a šel směrem k podstavcům, na kterých stály zbraně.
Přišel jsem k nim a chvilku se rozhlížel po vhodné zbrani. Vzal jsem do ruky jakousi zahnutou šavli. Potěžkal jsem ji v ruce, ještě nikdy jsem takovou zbraň v ruce neměl.
Otočil jsem se směrem ke středu místnosti a šel jsem tam se zbraní v ruce.
Postavil jsem se přímo na matraci a otočil jsem se směrem k ženě, která pořád stála ve stínu.
"Pojď blíž." řekla mi. Poslechl jsem ji.
"Tak a teď mě sekni." další příkaz, který jsem opět nepochopil.
"Prosím?"
"Seš hluchej?" zeptala se mě.
"To ne, ale..."
"Tak mě sekni!" zaječela na mě.
"Ale já..."
"Věděla jsem to. Končíme. Nemáš na to." řekla, otočila se a došla ke dveřím. Pak vyšla z místnosti. Na chvilku jsem ve světle zahlédl její dlouhé tmavě hnědé vlasy.
Stál jsem tam zmatený v té kamené hale se zbraní v ruce a přemýšlel, co se to stalo...

*

No jo, tehdá jsem byl dost zmatený. Škoda, že jsem ji tenkrát vážně nebodl, všechno by teď možná bylo jinak...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kely Kely | 21. září 2009 v 14:40 | Reagovat

Moc hezký. :) ;)
Kdy bude pokračování? :)

2 Jokolo Jokolo | 21. září 2009 v 18:13 | Reagovat

Diky...
A jednou urcite bude.

3 potihcpd potihcpd | Web | 21. září 2009 v 20:02 | Reagovat

wow

4 Kely Kely | 6. října 2009 v 21:33 | Reagovat

Skvělý...dík:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.