Říjen 2009

DDF11

26. října 2009 v 17:24 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 11. kapitola

DDF10

15. října 2009 v 19:33 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 10. kapitola

DDF 9

13. října 2009 v 19:15 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 9. kapitola

Premiéra

8. října 2009 v 16:46 | Jokolo
Vy už to asi stejně zase víte, ale někdo možná ne. Už se mě na to pár lidí ptalo, tak tady je odpověď.
Premiéra filmu Cirque de Freak:Vampire assistant bude v Česku 4. března 2010.

DDF 8

7. října 2009 v 16:39 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 8. kapitola

Ani nevím, jak dlouho jsem odpočíval. V téhle rakvi čas běží neuvěřitelně pomalu. Jedno ale vím. Můj zdravotní stav se zhoršil. Krev už mi sice tolik netekla díky tomu, že jsem rány obvázal svou košilí, ale začínala se mi motat hlava.
Zajímalo by mě, jaká asi smrt bude. Bude to bolet? Doufám, že ne. Za tu dobu jsem zažil bolesti až dost, o další rozhodně nestojím. Mám ale málo času a vás, aspoň doufám, zajímá co se dělo dál...

Doufal jsem, že Tolan bude v pořádku. Sice jsem ho vůbec neznal, ale nikdy jsem nezažil ničí smrt. Až na mého otce. Ale u toho ani nevím, jestli vlastně zemřel.
Poskytl jsem Tolanovi první pomoc a čekal, jestli se neprobudí. Samozřejmě jsem opět štěstí neměl, takže se neprobudil.
Klečel jsem u něj a přemýšlel jsem, co mám dělat. Mám počkat na pomoc? Nebo běžet za tou ženou a pomoct jí pronásledovat upíry? Určitě má dost posil, které jsou mnohem zkušenější, než já. Nejlepší bude, když počkám tady a pokusím se pomoct Tolanovi.
Dva upíři sice z budovy uprchli, ale z té se pořád ozývala střelba. Nepochybně bylo upírů v budově mnohem víc, než dva.
Zajímalo by mě, jak vlastně ty naše boje probíhají. Nějak jsem si nedokázal představit upíra se samopalem v ruce. Možná to bude tím, že jsem nikdy neviděl žádného upíra. A když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani žádný samopal. Leda v televizi. Často jsem se takhle v televizi koukal na různé gangsterky. Zbožňoval jsem je. Dívat se na chlápky v kabátech a černých kloboucích, kteří střílejí z auta po svých pronásledovatelech, to bylo pro mě něco. Moment, chlápci v černých kloboucích a kabátech, to mi něco připomíná. Něco, co jsem viděl sotva před pár minutami.
Upíři se oblékali stejně, jako tihle gangsteři v 50. letech. Zajímalo by mě proč, ale získali si tím mé sympatie. Hned jsem si ale vzpomněl na to, co provedli Tolanovi a veškěré sympatie byly rázem pryč.
Z přemýšlení mě vyrušila obrovská dunivá rána, která zněla uvnitř budovy z vyšších pater. Nikdy jsem to naživo neslyšel, ale dokázal jsem si odvodit, co to asi bylo za ránu. Uvniř vybuchl granát. Zajímalo by mě, která strana ho použila. My nebo upíři? Tipoval bych to na nás, ale jeden nikdy neví.
Seděl jsem chvíli u Tolana, dokud z budovy najednou nevyběhl jeden z lidí, které jsem viděl už v autobuse. Byl to jakýsi mladík, který vypadal dokonce mladší než já. Měl krátké blonďaté vlasy a modré oči. Odhadoval jsem, že mu může být tak devatenáct.
Svou koženou bundy měl celou od krve, což mě vyvedlo z míry. A navíc měl zbraň. Ale ne jednu, ale hned dvě! Ale pokud si dobře pamatuju, Will každému rozdal po jedné pistoli. Tak kde vzal tu druhou?
"Ty tam! Pojď mi pomoct! Musíme ho odnést někam do bezpečí!" zařval jsem na toho chlapce.
Doběhl ke mně a přidřepl si k Tolanovi. Podíval se na něj a dvěma prsty mu na zápěstí zkontroloval tep. Pak mu přiložil ucho k srdci.
"Je naživu." řekl mladík a zvedl hlavu. Podíval se mi zpříma do očí.
"Co se mu stalo?" zeptal se mě.
"Támhlety dveře,"ukázal jsem prstem na dveře "Se rozletěly a on stál před nimi. Praštili ho do hlavy. Od toho má tu ránu na čele." řekl jsem a ukázal jsem na Tolanův obličej.
"Může mít prasklou lebku. Potřebuje pomoc." řekl mi mladík.
"A kde tady seženeme pomoc?" zeptal jsem se ho zmateně.
"To právě něvím." odpověděl mi a na chvíli se odmlčel. Potom pokračoval: "Ty doběhneš sehnat někde pomoc, já tu s ním počkám." řekl mi.
Nezbývalo mi nic jiného, než ho poslechnout. Lepší plán jsme neměli. Aniž by jsem tušil, kde tu pomoc seženu, rozeběhl jsem se vstříc davu na ulici.
Vběhl jsem mezi ně a zběsile jsem se rozhlížel. Ani jsem nevěděl, po čem se to vlastně rozhlížím.
Můj pohled padl na telefonní budku. Rozeběhl jsem se k ní a vešel dovnitř.
Pak jsem si ale uvědomil, jestli je moudré zavolat sanitku. Přijede sem, uslyší střelbu a zavolá policii. Tu už ale určitě někdo zavolal. Tak jsem vzal sluchátko a vytočil číslo na záchranku.
"Záchranná služba, Washintgton D.C."
"Dobrý den, prosím Vás, rychle jsem přijeďte. Můj přítel si poranil hlavu a je v bezvědomí. Na hlavě má obrovskou bouli, prosím, přijeďte sem."
"Kde se nachází raněný?"
"No, tady..."
"Ale v jaké ulici?"
"Aha. No, to já vlastně nevím...Je to staré velká nepoužívaná budova na severním konci města. Je tu velký dav lidí."
"Pane, musíte mi upřesnit vaší pozici. Takhle bude trvat velice dlouho, než vás najdeme. Nemůžete nějak zjistit název ulice, popřípadě podrobněji popsat okolí?" zeptala se mě operátorka.
"No, je tu-" najednou se ozvala střelba někde velice blízko mě. Kulky proletěly telefonem, který "vybouchl". Ozvala se rána ze sluchátka, které jsem měl stále u ucha. Teď nemám jak zavolat. Telefon byl hluchý. Rozhlédl jsem se kolem sebe, kdo to vystřelil. Zděsil jsem se.
Přímo proti mně běželi dva upíři. Nejspíš ti, kterří předtim zranili Tolana. Černé klobouky, černé kabáty. Neměli žádné zbraně.
Ty kulky vystřelila žena, kterou jsem ten den také viděl. Žena, která po mně chtěla, abych jí sekl. Běžela za útočníky a střílela po ních svými dvěma pistolemi. Jedna z kulek zasáhla telefon.
Rychle jsem vyšel z budky a postavil jsem se útočníkům do cesty. Ani jsem nevěděl, co to dělám. Zbraň jsem sice pořád měl v ruce, ale střílet jsem s ní neuměl. Tak co budu dělat?
Útočníci byli čím dál blíž. Zamířil jsem pistolí na nohy jednoho z nich. Nikdy předtím jsem zbraní nemířil, leda vzduchovkou. Ale jak už jsem říkal, v tu chvíli jsem si vůbec neuvědomoval, co dělám. Myšlení jsem měl zatemněné. Jako by mě hnalo něco jiného.
Pečlivě jsem zamířil a čekal, až útočníci budou blíž. Běželi mnohem rychleji, než žena, která je pronásledovala. Jeden z nich si mne všiml a v poslední chvíli se snažil zabrzdit a vběhnout do postranní uličky. Bylo ale pozdě. Zmáčkl jsem spoušť.
Slyšel jsem, jak kulka vyletěla ze zbraně a jak proráží vzduch. Slyšel jsem, jak sviští prostorem. Upír nestihl nijak zareagovat. Kulka letěla přímo na jeho nohy. Nedokázal uhnout.
Zaryla se mu hluboko do nohy. Přímo do kolene. Upír s urputným řevem spadl na zem. Nemohl nic dělat. Druhý upír se zastavil, letmo se na druhého upíra podíval.
"Běž." řekl potichu upír ležící na zemi. Druhý jen kývl a zaběhl do postranní uličky. Jejich pronásledovatelkyně už dávno zastavila a jen se udiveně dívala. Já ostatně taky. Upír se snažil odplazit taky, ale nešlo to. Kulka ho zcela ochromila.
Klobouk ležel asi metr od něj, takže jsem mohl vidět jeho obličej. Jeho obličej se nijak nelišil od normálních smrtelníků. Chlapík středního věku, vypadal vcelku jako gentleman. Knírek, jinak měl tvář hladce oholenou. Přišel jsem k němu blíž. Díval se na mě lítostivým pohledem. Nevěděl jsem, co to znamená.
Namířil jsem na upíra zbraň a chystal se vypálit. Nevěděl jsme proč, toho "člověka" jsem vůbec neznal. Možná měl i dokonce ženu i děti. V tu chvíli jako by ze mě vymizela veškerá lítost.
Naštěstí k nám přiběhla pro mě už dost známá dáma a přerušila mě.
"Nech ho. Potřebujeme ho živého!" řekla mi.
Chvilku jsem váhal, ale pak jsem sklonil zbraň. Tázavě jsem se podíval na ženu.
"Co s ním bude dál?" zeptal jsem se jí.
"Odvedeme ho k nám do centrály."
Zpoza kabátu žena vytáhla pouta a spoutala upírovi ruce a nohy. Když se dotkla jeho levé nohy, ve které měl kulku, upír se zajíkl bolesti. Žena jakoby si toho nevšímala mu nandavala pouta dál.
"Same! Pojď jsem!" zařvala najednou žena na jakéhosi muže v davu. Ten se otočil a ještě s dalším mužem doběhl k nám. Oba dva nesli nosítka.
"Naložte ho a odvezte." řekla jim žena a ukázala na upíra ležícího na zemi.
"Jistě, madam." řekl jí Sam, pokynul druhému muži a pak poližili upíra na nosítka. Jak bylo vidět, upír měl nesmírné bolesti.
Až teď jsem si uvědomil, co jsem to vlastně udělal. Podíval jsem se na zbraň, kterou jsem držel v ruce. Poprvé v životě jsem si vystřelil a hned takhle...
"Výborně." řekla mi žena. "To se ti povedlo. Jak že se to jmenuješ?" zeptala se mě.
"Desmond."odpověděl jsem jí nepřítomně.
"Perfektní, Desmonde. Will na tebe bude hrdý. Teď už můžeme jít domů."
"Jo, domů..."
Podivilo mě, že tomu říká domov. Pro mě to rozhodně domov nebyl. Pro mě byl domov můj malý byt s televizí, gaučem a teď asi pořád ještě rozbitým stolem...
Uvědomil jsem si, že jsem vlastně už půl roku neviděl svou matku. Došlo mi, jak se musí cítit. Najednou jí zmizím ze života. Většinu věcí jsem si uvědomil na tom chodníku. Uvědmil jsem si, jak moc mi má matka chybí. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí běžný život. Uvědomil jsem si, že je teď ze mě lovec upírů. Uvědomil jsem si, jak je to divné. Uvědomil jsem si spoustu věcí, až na jednu dost zásadní věc. Vlastně tu nejzásadnější věc.
To je ta, že nejlepší by pro mě bylo, kdybych si tehdy na tom chodníku přiložil zbraň ke spánku a stiskl spoušť...

*

DDF 7

2. října 2009 v 23:22 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 7. kapitola