DDF 7

2. října 2009 v 23:22 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 7. kapitola



Doufám, že mi ty baterky ještě vydrží. Pokud přestane svítit, psaní v týhle rakvi by pro mě bylo docela problém.
Ale k věci. Do téhle chvíle ten příběh nebyl "nic moc", tohle snad bude lepší. Poslali mě do první akce...

Probudil jsem se jako vždy ve své krásné posteli, na kterou jsem si za toho půl roku vcelku zvykl.
Oblékl jsem se a vyšel jsem ven. Jako vždy už na mě čekal William. Ale dnes neměl svůj obvyklý černý oblek, ale byl oblečený v černé kožené bundě a v tmavě modrých džínech. To mě dost překvapilo, protože jsem ho celou tu dobu viděl jen v kvádru.
"Pojď rychle." řekl mi a rychlým krokem se vydal na druhou stranu, než jsme chodili vždycky. Na nic jsem se nevyptával a šel jsem za ním. Cestou jsem přemýšlel, co se to děje, kam to jdeme a co se vlastně bude dít.
Došli jsme k velkým dveřím. William vzal za kliku a otevřel dveře. Vešli jsme do jakési vstupní haly. Po dlouhé době jsem opět viděl denní světlo. Pokaždé, když mě na chvíli osvítily paprsky slunce, jejich teplo mě jaksi naplňovalo zevnitř. Nedokážu to úplně popsat, ale bylo to hezké.
Ale zpátky k tomu, co se stalo. Jak už jsem řekl, bylo to typická vstupní hala. Velká místnost s jakousi recepcí, všude plno lidí, vepředu místnosti skleněné otáčivé dveře. Jako v bance.
Došli jsme až ke vchodovým dveřím. Že jsou vchodové mi došlo, když jsem uviděl, co se děje za nimi. Probíhal tam normální běžný život. Jezdila tam auta, lidé chodili po chodnících, prostě každodenní rutina. Pro mě to ale bylo něco úplně jiného. Něco mnohem lepšího...
Z přemýšlení mě vytrhl William, který mi do náruče hodil to samé oblečení, jako měl on. Koženou bundu a kalhoty.
"Vem to na sebe. Rychle, nemáme čas." to bylo jediné, co mi řekl. Musel jsem ho poslechnout. Sundal jsem svou plátěnou košili a plátěné kalhoty. Stál jsem tam přede všemi jen v trenkách. Myslím, že na to ale byli zvyklí. Nikdo si mě nevšímal, tak jsem na sebe rychle hodil to, co mi Williamdal a stoupl si k němu.
"Pojď za mnou. A ne, nic ti neřeknu, vše se dozvíš na místě." odpověděl mi na otázku, kterou jsem ještě ani nepoložil. Měl mě prokouknutého.
Došli jsme ke skupince lidí, všichni stejně oblečení, jako my. Stoupl jsem si k nim do hloučku. Většina z nich vypadala stejně zmatená, jako já. Bylo nás tam asi šest. William si stoupl před nás a jednou tleskl, aby upoutal pozornost. Všichni se najednou přestali dívat do země a podívali se dopředu na Williama.
"Není čas na zbytečné otázky. Jste povoláni do vaší první akce. Všichni jste se na to trénovali dlouhou dobu, tak jdeme na to. Ale nejdřív potřebujete menší ochranu." řekl nám všem a pokynul muži, který stál opodál. Ten k němu přiběhl a podal mu koženou brašnu. William ji položil na zem, klekl si a brašnu rozepnul. Pak z ní vytáhl něco, co jsem viděl jen ve filmech.
Vytáhl z ní asi sedm pistolí a každému dal po jedné. Většina z nás na zbraň koukala jako na zjevení.
"Umí tady někdo z vás s tímhle zacházet?" zeptal se William. Jeden člověk se nervózně přihlásil.
"Výborně. Pro vás ostatní. Rychlokurz ovládání. Tohle je excelentní zbraň. Takzvaný Desert Eagle. Tady má spoušť. Tu asi každý z vás zná. Tady je pojistka, takže si teď všichni zbraň zajistěte, ať nikomu nic neuděláte. Tímhle se vyndává zásobník, když by vám náhodou došel. Každý z vás ale pro jistotu dostane dva zásobníky. Jeden nikdy neví. Střílejte jen, když k tomu dostanete povel. Je to všem jasné?" každý mlčel jako hrob.
"Výborně. Jdeme!" zavelel William rázně a vyšel ze dveří. Všichni se vydali za ním. Já vyšel jako poslední. Rozhlédl jsem se po okolí a na chvíli jsem se zastavil. Konečně jsem byl zase zpátky na ulici. Konečně jsem si chvíli cítil jako normální člověk. Díval jsem se nalevo i napravo. Pozoroval jsem lidi, jak jdou po přechodu, auta, která stojí na červenou. Každý si žije svůj vlastní život. Proč takový život nemůžu mít já?
"Desi! Pojď honem!" zavolal na mě William z menšího černého autobusu, který na nás čekal před budovou. Rozeběhl jsem se k němu a vběhl dovnitř.

*

Autobus se zastavil před velkou, opuštěnou budovou. Byla to stará a skoro rozpadlá tmavá budova s vytřískanými okny. Doufal jsem, že bude opravdu opuštěná, ale jako vždycky jsem doufal špatně. Jak jsem se zanedlouho dozvěděl, nebyla ani zdaleka opuštěná.
William vstal ze sedadla a došel doprostřed autobusu.
"Jsme tady. nyní vás seznámím s aktuální situací. Uvnitř této budovy by se měl údajně nacházet jeden z příslušníků upírů. Takže, naším úkolem není ho zabít, ale pouze odchytit. Naši lidé už jsou uvnitř budovy a pátrají po něm, takže my jsme jen posily. Budeme hlídat všechny východy, kdyby se upír pokusil utéct. Pokud to nebude jednání sebeobrany, v žádném případě po něm nestřílejte, maximálně na nohy nebo na jinou ´k životu nepotřebnou´ část těla. Z budovy vedou pouze tři východy, když nepočítáme okna. Jedny hlavní dveře a dva zadní východy. Rozdělíte se do dvojic a každá dvojice si vezme jeden východ. Takže, nějaké dotazy? Nejsou, výborně. Vylezte!"

*

William nás rozdělil do dvojic jako ve školce a každému přidělil jeden východ. Já jsem byl s nějakým chlápkem, který se snažil tvářit drsně. Krčili jsme se schovaní za popelnicemi v postranní uličce. Hlídali jsme malé kovové dveře. Všude bylo naprosté ticho.
Nudili jsme se, tak jsem si začal s tím druhým "lovcem" povídat.
"Hm, asi na to není vhodná chvíle, ale jak se jmenuješ?" zeptal jsem se ho.
"Tolan." odpověděl mi stručně.
"Tolan? Co to je za jméno?" zeptal jsem se.
Tolan se na mě jen podíval a mlčel. Pak se zase začal dívat směrem ke dveřím.
"Dobře, promiň. Už mlčím."
Seděli jsme tam takhle celých dvacet minut. Začínala být zima a tma. Co jsem odhadoval, bylo tak osm večer. Cesta autobusem byla totiž velmi dlouhá, jeli jsme téměř celý den. Kousek od nás se rozsvítila pouliční lampa.
"Jak se vlastně dozvíme, že akce skončila?" zeptal jsem se mého spolupracovníka.
"Netuším. Nejspíš nám to William přijde oznámit. Každopádně tu počkáme, dokud se něco nestane."
"Jako třeba co?" zeptal jsem se ho. Najednou se uvnitř budovy ozvala střelba. Někdo zjevně objevil upíra a upír se zjevně bránil.
"Jako třeba tohle!" zařval Tolan a rozeběhl se ke dveřím, potom si stoupl těsně vedle nich a čekal se svou zbraní v ruce.
Rozeběhl jsem se za ním a stoupl jsem si na druhou stranu. Nervózně jsem vytáhl z kapsy bundy svou zbraň a odjistil ji.
Stáli jsme tak u dveří a čekali. Zpoza dveří se porád ozývala střelba. Zničehonic se ale ozvala i z vyšších pater. Zároveň se ale ozývala i u nás. Ale jakto? William nám přece řekl, že v budově je upír jen jeden. A i kdyby, že nemáme moc střílet. Tak jakto, že se pořád dokola ozývala střelba? A navíc z hned několika míst. Něco se stalo.
S Tolanem jsme oba dva nervózně čekali. Cítil jsem, jak mi po čele stéká horký pot. Byl jsem snad ještě nervóznější, než když jsem kdysi dávno čekal na zkoušky u maturit. A to už je co říct.
"Já na to kašlu. Jdu dovnitř!" řekl najednou Tolan, stoupl si přede dveře a namířil na zámek pistolí.
"Ale William říkal-"
"Je mi fuk co říkal nějakej negr, prostě jdu dovnitř!" zařval na mě a opět otočil hlavu směrem ke dveřím a chystal se vystřelit na zámek, který byl to jediný, co ho dělilo od vnitřku budovy.
Než ale stihl vystřelit, stalo se něco, co mi doslova vyrazilo dech. Dveře se najednou rozlétly dokořán a praštily Tolana přímo do obličeje. Tolan spadl na zem a nehýbal se. Já nebyl schopen nic udělat. Jen jsem se díval na Tolana ležícího na zemi. Pak jsem se podíval na dveře. Vyběhli z nich dvě postavy v černých dlouhých kabátech a v černých klouboucích. Teď mi došlo, že naši muži střílejí právě po nich. Slyšel jsem, jak se kulky zarážejí do stěny přede mnou. Dvě postavy se rozhlédli kolem sebe. Nejdřív se podívali na Tolana a pak na mě. Stál jsem tam vyděšený s pistolí v ruce a nevěděl jsem, co mám dělat.
"Tady je jeden naživu!" řekl jeden druhému. Oba dva se na mě otočili a asi dvě sekundy jsme se na sebe dívali. Ve tmě jsem ale nebyl schopen rozpoznat jejich obličeje. Jedním jsem si ale byl jistý. Byli to upíři.
"Zabijeme ho?" zeptal se jeden toho druhého.
"Ne. Nemá to smysl. Pojď. Musíme jít!" odpověděl mu ten druhý a chytil ho za rameno.
"Oba dva se potom otočili a odběhli nesmírně rychle na rušnou ulici. Pak zmizeli v davu, který se shromáždil kolem budovy a byl zvědavý, co se to tam děje. Ze dveří najednou vyběhla pro mě už známější osoba. Byla to ta žena, která mě nedávno nutila, abych jí sekl šavlí. I když jsem jí předtím neviděl do obličeje, byl jsem si jistý, že je to ona.
Podívala se na mě a zaječela: "Kam běželi?!"
Nesměle jsem ukázal směrem k davu prstem. Ona poté vytáhla dvě pistole zpod svého kabátu a také se rozeběhla k davu za upíry.
Opět jsem byl zmatený a nevěděl jsem co mám dělat, tak jsem si jen dřepl k Tolanovi a ujistil se, že je v pořádku. Tak jsem tam vedle něj klečel nevím jak dlouho a čekal jsem, co se bude dít dál...

*

Takhle nějak dopadla moje první akce. Moc úspěšná nebyla. Aspoň tehdy nikdo nepřišel k úrazu. Až na Tolana.
Ale teď si dám na chvilku se psaním pauzu. Z břicha mi teče čím dál více krve a já potřebuju síly. Na chvilku si odpočinu...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 potihcpd potihcpd | Web | 4. října 2009 v 20:56 | Reagovat

wow

2 Kely Kely | 6. října 2009 v 21:42 | Reagovat

Fakt moc hezký. Doufám, že ty si se psaním pauzu nedáš a že ti z břicha neteče žádná krev :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.