DDF10

15. října 2009 v 19:33 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 10. kapitola


Přemýšlím, jak to mám všechno napsat. Za prvé nevím, jestli mi vyzbyde tolik papíru na psaní, za druhé musím jen doufat, že mi nedopíše propiska a jestli vůbec budu schopen napsat pár souvislých vět s tím, jak se mi stále třesou ruce.
Proč vlastně tenhle deník píšu? Sám nevím. Asi abych si zkrátil čas, než to přijde. Ale otázka je: než přijde CO? Na co tu čekám?
No, tyhle filosofické otázky vás určitě nezajímají...

*

"Co to mělo znamenat? Kdo byl ten chlap?" zeptal jsem se zmateně Evey a Willa.
"Slyšel si. Byl to náš šéf." odpověděl stručně Will.
"A proč tu byl?" ptal jsem se dál.
"Přišel Ti pogratulovat, ne? Je za co gratulovat." řekla pro změnu Evey.
Na chvíli jsem se zamyslel. Moje první akce, sejmu upíra, přiběhne šéfík a poblahopřeje mi. Nevím proč, ale přišlo mi to divné. Ještě divnější mi ale přišlo, jak se tvářili Will a Evey.
"Dělá to často?" podíval jsem se na Williama. "Co tím myslíš?" odpověděl mi William. "No, jestl takhle často chodí za nováčky a gratuluje jim." řekl jsem.
"Ne. Tohle je poprvé. Jsi sice vyjímečný případ, ale stejně je to zvláštní. Pro mě vždycky byl něco jako povrchní puberťák. Moc často nevychází z kanceláře a když už, tak jen, aby někoho seřval."
"Tak to je ale dobře, ne? Myslím tím to, že za mnou přišel."
Will ani Evey neodpověděli. Jen mlčky seděli a dívali se do země.
"Nemohl bych se jít podívat za Tolanem?"
"Aha. Ty myslíš toho novice. Ten je ve třetím patře. Pokoj 36." řekl Will.
"Celý půl rok chodím z jedné místnosti do druhé pořád tu samou trasu, až na tu cvičebnu, ve které jsem byl s Evey a až teď jsem se odtud dostal ven. Jinak jsem tu nikdy nechodil. Ani jsem nevěděl, že je tu víc pater. A Ty mi jen tak mimoděk řekneš, že je ve třetím patře na pokoji 36?"
"Máš pravdu, zavedu Tě tam." řekl Will.
Will vstal a šel ke dveřím, já a Evey jsme udělali totéž. Will otevřel a vyšel na chodbu.
"Půjdeš s námi, Evelyn?" zeptal se Will.
"ne, musím si ještě něco zařídit. Mějte se." řekla a rozlopučila se s námi. Pak odkráčela chodbou doleva. My jsme se vydali doprava.
"Mám dotaz." řekl jsem Willovi při cestě za chlapcem.
"Odpovím Ti na všechno, pokud to nebude něco, na co bych odpovídat nechtěl." řekl mi a kráčel dál.
"Aha. Jasně. Takže... Jak probíhají ty vaše boje? To prostě přijdete do budovy a začnete po nich střílet? A jak jste věděli, že v té budově někdo je? A další věc. Celý půl rok se učím pouze boj muž proti muži a to bez jakýchkoliv zbraní, kdežto jak jsem viděl, vy jen střílíte. Proč se neučím nic víc?"
"Říkal jsi jeden dotaz." odpověděl stručně.
"Ale dobrá, když to vše chceš vědět, budiž." řekl najednou. "Naše boje neprobíhají tak, jak si myslíš. Nejdříve pošleme do budovy vyjednavače, kteří se snaží upíry přesvědčit, aby se vzdali. V drtivé většině případů to nevyjde. Ten zbytek je, když je upír pouze jeden a když je vystrašený. To jsou zhruba 3,5 % případů. Další odpověď. Na tu budovu jsme dostali tip. Máme informátory všude, i na policii. Vždy, když je nahlášena nějaká podezřelá činnost, informují NÁS. Tak jsme se dozvěděli i o posledním případu." dokončil William.
"Na jednu otázku jsi neodpověděl, takže Ti přidám další."
William vzdychl a poté přikývnul, ať se ptám.
"Takže ten předchozí: Proč se celý půl rok učím jen box a podobné bojové sporty?"
"Protože to je to, co budeš potřebovat nejvíce. I když se Ti to teď nezdá, je to pravda. Vedení bylo proti, abych Tě učil tímto způsobem, ale já myslím, že obzvlášť TY to jednou budeš potřebovat. Věř mi."
"Proč vždycky já...No nic. Další dotaz. Proč k té budově nepřijela žádná policie, záchranáři, nic? Byl tam dav lidí a každý slyšel střelbu a někdo viděl i to, jak jsem postřelil upíra. Někdo určitě musel zavolat policii nebo záchranku. Tak proč nikdo nepřijel?"
"Protože policie ani záchranáři se do našich věcí netlačí. Naše úřady spolupracují už od dob jejich založení. Když jim někdo zavolá o něčem takovémhle, vždycky nejdřív zavolají nám, než tam někoho pošlou. Tentokrát jsme jim řekli, že ti, kdo stříli jsou naši muži, takže policie ani záchranáři nebyli potřeba. Jak už jsem Ti říkal v tvém pokoji, naši doktoři patří mezi nejlepší ve státech. Nepotřebujeme záchranku."
"Dobře, díky." odpověděl jsem mu.
Zbytek cesty k tomu mladíkovi na lůžko jsem přemýšlel o tom, co mi William řekl o jejich spolku. A proč jsem já tak vyjímečný, když jsme v podstatě nic důležitého nevykonal? Co se t ose mnou děje? Proč zrovna já mám tenhle speciální trénink?
Vyšli jsme po schodech do třetího patra. Tady jsem nikdy nebyl. Oknama prosvítalo do chodby světlo měsíce. Měsíc jsem neviděl už bůhvíjak dlouhou dobu, stejně jako slunce.
Zastavil jsem se u okna a pozoroval noční Washingtonský život. Jak rád bych byl mezi nimi. Podíval jsem se na oblohu. Paprsky luny mě ozařovaly, stejně jako nedávno paprsky slunce. Po tváři mi stekla slza. Opět jsem si vzpomnel na svou matku.
Začalo se mi po ní stýskat. V mé mysli se mi vyrojily myšlenky na domov. Na můj pohodlný gauč, televizi, teplou večeři, na mou drahou maminku. Dal bych cokoliv, abych se k ní mohl vrátit. Abych s ní nepromrhal všechen ten čas.
Ale teď je pozdě na to bědovat. Teď jsem tady a už to nezměním. Musím se s tím jednou provždy smířit. Domů už se nejspíš nevrátím.
"Tady je to." řekl najednou Will a zastavil se u dveří, které byly podobné, jako u mého pokoje. Na dveřích bylo napsáno velkým písmem: OŠETŘOVNA
Will zabral za kliku a vešel dovnitř. Ocitli jsme se v jakési menší místnosti s malou recepcí, za kterou seděla žena v bílém oděvu, jako nosí zdravotní sestry. Will přišel k pultu a zeptal se na pokoj 36. Žena odpověděla: "Jděte přímo touto chodbou rovně a po chvíli budete mít po levé straně pokoj 36." William poděkoval a pokynul mi, ať jdu za ním.
Šli jsme podle instrukcí té "sestřičky". William se zastavil u pokoje číslo 36 a vešel dovnitř.
Vypadalo to jako typický nemocniční pokoj. V rohu místnosti na stropě připevněná televize, kterou jsem neviděl velice dlouhou dobu. Na pravé straně pokoje ležel na lůžku Tolan. Vedle lůžka měl noční stolek, na něm ovladač a sklenici s vodou.
Kolem hlavy měl obvaz, který mu zakrýval ránu na čele. Ležel obličejem k nám, ale neviděl nás. Spal. Teda aspoň jsem doufal, že spí. Nevěděl jsem, jestli má zavřené oči, poněvadž ty měl také převázané obvazem. Nevěděl jsem proč. Tak jsem se na to zeptal Willa.
"Proč má ten obvaz kolem očí?"
"No, je tu něco, co jsem Ti neřekl. Po té ráně se tolanovi přihodila taková menší nehoda uvnitř hlavy."
"Jaká nehoda?" podivil jsem se a trochu jsem se vyděsil.
"Víš, kvůli té ráně přestaly Tolanovi fungovat určité nervy a Tolan...oslepl."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 potihcpd potihcpd | Web | 15. října 2009 v 21:52 | Reagovat

wow

2 Safira Safira | 16. října 2009 v 14:26 | Reagovat

Tak ty začínáš hrát na city, jo? Ale dobrý! ×*

3 Jokolo Jokolo | 16. října 2009 v 15:11 | Reagovat

Jak to jako myslis, mila Safiro? XD

4 Safira Safira | 19. října 2009 v 9:37 | Reagovat

No že oslepl... To je trochu na city...
A milá...×D

5 emil.e emil.e | 22. října 2009 v 16:23 | Reagovat

:D :D

6 Kely Kely | 6. listopadu 2009 v 21:36 | Reagovat

:) :D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.