DDF11

26. října 2009 v 17:24 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 11. kapitola


Přemýšlel jsem, že bych začal jednotlivé události datovat. Možná to bude přehlednější, když budete vědět, kdy se ta určitá věc stala. Ale nevím, jestli si na všechna data vzpomenu, tak radši budu psát jen určité časové úseky, kdy se to nejspíš stalo.
Takže, to, co vám popíšu teď se stalo někdy v listopadu roku 2012.

*

Dostal jsem nový pokoj. Prý za můj výkon v mé první akci. Aspoň tak mi to řekl William. Od té akce proběhly asi tři měsíce. Byl jsem tu už téměř celý školní rok.
Bylo to zvláštní. Celé tři měsíce se nic neděje a najednou mi William řekne, že dostávám nový pokoj. Dřív jsem přebýval pouze v jakési nepřehledné "díře ve zdi" s malou postýlkou a umyvaldem. Pak ještě pár židliček a stůl.
Byl jsem za to rád. Mé nové útočiště mělo okna, gauč, televizi, vlastní menší kuchyňku. Pokoj se podobal tomu, do jakého mě zamkli při mé první návštěvě. Tomu pokoji, který potom téměř vyhodili do povětří.
Většinu času jsem strávil dívání se z okna na ulice města nebo díváním se na televizi. Pokud jsem tedy netrénoval. Můj jednotvárný tréninkový program, obsahující jen boxování v ringu s Williamem se rozšířil o střelbu. Dostal jsem pokaždé tu samou zbraň, jako při mé první akci. Desert Eagle.
Učil jsem se střílet přesněji, rychleji a efektivněji. Nejčastěji mě učili střílet na hlavu při přímém souboji, na nohy při pronásledování nebo na ruce při přestřelce. Ačkoliv jsem při mém prvním výstřelu do upíra předvedl brilantní výkon, na cvičišti se mi moc nevedlo. Jen občas se mi povedlo strefit terč a nikdy ne tam, kam jsem měl. Patřil jsem mezi nejhorší střelce z nováčků. Nejlepší byl ten mladík, který se mnou zachraňoval Tolana. Jmenoval se Brune Wayce.
Tolan na tom byl stále špatně. Na levé oko naprosto oslepl, pravé občas vidělo jen jakési skvrny. Aby jsem mu to usnadnil, poprosil jsem Willa, jestli by Tolan nemohl bydlet se mnou na pokoji. William to povolil, takže jsem pomohl Tolanovi nastěhovat se ke mně.
Snažil se žít jako normálně, ale nešlo to. Často jsem ho v noci slyšel, jak se rozplakal. Neměl to lehké. Doufal jsem, že by se pro něj mohla najít nějaká pomoc. A mé naděje se vyplnily.
Evelyn za mnou a za Tolanem jednou přišla s nabídkou, kterou Tolan nemohl odmítnout. Kdysi mi říkala, že zbystří a zdokonalí mé smysly. A právě to chtěla Evey udělat s Tolanem. Chtěla využít jeho handicap, jako jeho přednost. Pokoušela se vylepšit jeho smysly, které mu ještě fungovaly.
Pravidelně spolu trénovali v síni vytesané do skály. Nejdřív Tolan začínal tím, že ho Evey postavila doprostřed místnosti a z určitých míst okolo něj mu říkala jakési věty. On měl poslouchat a snažit se přijít na to, co mu jeho cvičitelka říkala. Bylo to přesně jako při doktorských prohlídkách. Měl si tak zdokonalit sluch apokusit se ním nahradit neúplný zrak. Tolan tak dostal alespoň malou naději.
Ale abych se vrátil ke mně. Od té doby co se to Tolanovi stalo, tak se leccos změnilo. Nevím proč, ale od té doby jsem se začal mnohem méně vídat s Willem. Byl mnohem častěji zaneprázdněný, než dřív. Viděli jsme se jen na mých tréninkových cvičeních. Častokrát jsem se ho ptal, proč už nemá tolik času. Nikdy mi nějak jasněji neodpověděl tak, abych si z toho mohl něco vyvodit.
Když jsem měl Tolana na pokoji, častokrát jsme spolu hovořili. Dozvěděl jsem se, jak se sem dostal on. Dost mě to udivilo. Prý mu už jako malému zemřeli oba dva rodiče. Dostal se tedy do dětského domova. Přišlo mi to divné, že taky přišel o rodiče, jako já. Se mnou to ale naštěstí bylo jiné, já tedy údajně ztratil jednoho z rodičů. Ale dál. V domově ho prý šikanovali a nikdo ho tam neměl rád, do té doby, dokud neodešel. Musel opustit domov v 18 letech. Od té doby se jen potuloval a hledal práci. Nevěděl o žádných svých příbuzných. Až jednou se mu ozval jakýsi muž, který tvrdil, že hledá přesně typy, jako je on. Nabídl mu dobře placenou práci a Tolan s nadšením přijal. Tak se dostal sem.
Něco jsem si z toho odvodil. Organizace tedy hledala hlavně typy bez rodin, kteří nemají co ztratit a nemají komu vyzradit tajemství toho, že na světě jsou opravdu upíři.
Ale proč si vybrali mě? Nejspíš asi vážně kvůli mému otci. Zřejmě doufali, že jsem zdědil jeho talent a jak se zdá, opravdu jsem ho zdědil. Ale proč jsem ho dokázal využít jen při akci? Proč mi to na tréninku nikdy nešlo? To jsou otázky, na které bohužel nikdo neznal odpověď.

*

Dlouhé dny čekání "na něco" prolomilo tiché zaklepání na dveře jednoho nedělního večera. To už byl konec listopadu.
Vstal jsem z gauče a šel jsem otevřít dveře. Tolan ležel an pohovce a poslouchal okolní zvuky.
"To je Evey. Vždycky klepe takhle." řekl. Jeho sluch se začínal opravdu zlepšovat.
Měl pravdu. Za dveřmi opravdu stála jeho cvičitelka, Evelyn.
"Ahoj, Desmonde." pozdravila mě a poté i mého spolubydlícího.
"Co potřebuješ?" zeptal jsem se jí.
"Já bych potřebovala věcí..."
"Dobře, tak proč jsi tady?"
"William s Tebou potřebuje mluvit. Poslal mě pro Tebe. Prý je to naléhavé."
"Dobrá. A kde je?" zeptal jsem se.
Za chvíli jsem šel po schodech do přízemí. Přímo tam, kde jsem se měl převléct na mou první akci. Zajímalo mě, co po mně asi Will může chtít takhle večer.
Sešel jsem schody a otevřel dveře do vstupní haly. Bylo tam téměř vylidněno, až na "recepčního" a pár lidí, kteří se potulovali kolem. Ten, kdo pro mě poslal stál u točitých dveří na konci místnosti s Brunem.
Došel jsem rychlým krokem po mramorové podlaze až k nim.
William mi jen pokynul hlavou na pozdrav, Brune udělal totéž.
"Co se děje? Co potřebuješ?" zeptal jsem se.
"Jdeš do akce. I s Waycem." řekl a ukázal na Bruna.
"Co? Proč mi nikdy nemůžeš říct: ´Zítra jdeš do akce´ nebo aspoň: ´Připrav se na zítřek´ , ale ne, Ty musíš vždycky hrr."
"Dělej. Tady máš tvou oblíbenou." podal mi mou zbraň.
"Proč jen já a Brune? Kde jsou ostatní?" ptal jsem se pořád.
"Protože vy dva jste na to nejvhodnější."
Proč zase já...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 potihcpd potihcpd | Web | 27. října 2009 v 10:47 | Reagovat

wow

2 Kely Kely | 6. listopadu 2009 v 21:43 | Reagovat

hezký ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.