DDF 9

13. října 2009 v 19:15 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 9. kapitola


Z břicha už mi krev přestala téct. Mám kliku. Zatím. S hlavou to ale bylo horší. Bolela mě jako střep. Od bolesti se mi občas zamlžily oči. Ještě, že mám zvýšenou imunitu vůči bolesti.
O tom vy vlastně nevíte, takže dál...

*

Co teď mám dělat? Žena se Samem a dalším, pro mě neznámým, mužem se někam vytratili i s upírem na nosítkách. Bylo to zvláštní. Poprvé v životě jsem si opravdu vystřelil a hned tak přesně. Čím to bylo? Jako by se ze mě stalo monstrum...Chtěl jsem toho upíra zabít. Ani jsem nevěděl proč. Byl to divný pocit. Jak už jsem říkal, bylo to, jako by ze mě všechny city vymizely. V tu chvíli jsem nemyslel na nic jiného, než na to, abych zabil upíra. Stala se ze mě nelítostivá zrůda.
Stál jsem tam na chodníku se zbraní v ruce a cítil jsem se jako vrah. Podíval jsem se na pistoli a pak na krvavou skvrnu na chodníku. Už asi po sté jsem si položil otázku: PROČ JSEM TO UDĚLAL???
Měl bych jít za Tolanem a tím mladíkem, který ho hlídá, řekl jsem si. Zastrčil jsem pistoli do vnitřní kapsy mé kožené bundy. Vypadal jsem jak ti drsní motorkáři, co se prohání na dálnicích a frajeří před ostatními. Kdybych tak mohl být jedním z nich a ne tím, čím jsem se stal...
Přešel jsem silnici a došel až k budově, ve které už střelba ustala. Rozhlédl jsem se v davu, jestli někde neuvidím někoho známého. Nikdo, samozřejmě. Lid se pomalu rozcházel. Přišlo mi divné, že nikde nebyla policie, ani sanitka. Nic.
Zahnul jsem do postranní uličky, ve které jsem se schovával s Tolanem a číhal jsem na upíry. V matném světle pouličních lamp jsem zahlédl Tolana, který ležel na zemi a u něj sedící dvě osoby. Ten hoch nejspíš zavolal pomoc.
Přišel jsem k nim a zeptal se, jak na tom je. Blonďatý mladík se na mě podíval.
"Á, tady jsi. Zavolal jsem pomoc." řekl a ukázal na osobu, která klečela zády ke mně u Tolana. Ta se na mě také ohlédla. Byl to William. "Zdravím." řekl mi.
"Tak jak na tom je? Bude v pořádku?" ptal jsem se jich podruhé.
"Přežije to." odpověděl mi William a stále klečel u Tolana. Zašíval mu ránu na čele.
"Co se to dělo uvnitř té budovy? Říkal jsi přece, že tam má být JEDEN upír."
"Ano. To jsme si všichni také mysleli. Teprve když jsme dojeli na místo jsem se dozvěděl od našich lidí, že tam je upírů vícero."
"A to je kolik?" zeptal jsem se ho na další otázku.
"Hodně, věř mi." řekl Will.
"A pochytali jsme je?"
"Ne. Většina z nich uprchla ještě předtím, než jsme vůbec přijeli. Naší muži poté vtrhli dovnitř a prohledávali budovu. Upíři se skrývali v několika menších místnostech po celé budově. Měli jsme na ně málo mužů." odpověděl.
"Ale já se ptal, jestli jste nějakého chytli."
William chvíli váhal, podíval se na mě, pak svěsil hlavu a dál ošetřoval Tolana.
"Ne." řekl mi stručně.
"Škoda. A kolik byste jich měli mít?" zeptal jsem se.
"Nemáš těch otázek nějak moc?!" zařval najednou William, vyskočil ze země a chytl mě pod krkem.
"Uklidni se!" zařval na něj mladík, který také seděl u Tolana.
William se na mě ještě chvíli díval, pak povolil sevření mého krku a pustil mě. Chvilku jsem popadával dech.
"Pormiň, promiň." řekl jsem mu a pak jsem pokračoval: "Já jen, že jestli by stačil jeden, tak máme vystaráno. Jednoho jsem totiž chytil..."
William se na mě pomalu otočil. "Ty jsi jednoho CHYTIL???"

*

Ležel jsem na posteli ve svém pokoji. Vedle mě seděl William a žena, která mě cvičila také. Ta, co po mně chtěla, abych jí bodl. Řekla mi své jméno. Jmenovala se Evey.
Stále jsme se bavili o tom, co se stalo v té budově a hlavně před budovou. Už po několikáté jsem Williamovi popisoval, jak se to stalo. Evey mu to potvrzovala, ale on tomu stále nemohl uvěřit. Kdo by taky věřil. Mladý nováček, který nikdy neměl v ruce žádnou zbraň trefí za běhu upíra přímo do kolene. Já sám bych tomu nevěřil i kdybych nevěděl, že ta osoba byla upír.
"Takže Ty jsi tam stál a volal jsi záchranku, v tom Ti kulky zničily spojení a Ty jsi vyšel ven a střelil toho upíra přímo do nohy, ten druhý upír zaběhl do postranní uličky. Chápu to dobře?"
"Naprosto." odpověděl jsem mu. Ten se ještě po několikáté nevěřícně podíval na Evey, která přitakala.
V té tmě ve vytesané místnosti jsem neměl příležitost prohlédnouti si Evey. Jeidné, čeho jsem si tehdy všiml byly její dlouhé hnédé vlasy, které jsem neviděl nikdy jinak, než rozpuštěné. Měla světlě modré velké oči, které se vždy upřeně dívaly do očí člověku, se kterým Evey mluvila. To toho druhého dosti znervózňovalo, jak jsem poznal na vlastní kůži.
Nebyla moc vysoká, ani moc svalnatá. Kdybych jí potkal na ulici, zřejmě bych jí ničím nerozlišoval od ostatních. Ale já jí bohužel nepotkal na ulici...
"Jak jsi to udělal?" zeptal se mě Will.
"Sám nevím. Prostě jsem vyšel ven a přestal jsem myslet na všechno ostatní. Nikdy jsem nechtěl nikoho zastřelit, ale v tu chvíli jsem k němu pocítil obrovskou nenávist. Nevím proč. Tak jsem zamířil a vystřelil. Měl jsem holt štěstí." řekl jsem, usmál jsem se a pokrčil jsem rameny.
"Sakra velké štěstí." přitakal William a zakýval hlavou.
"To nebylo štěstí..." řekla Evey a narozdíl od Williama zakroutila hlavou.
"Tak co to bylo?" zeptal jsem se zmateně.
"Um, talent, geny, kdo ví? Každopádně jsi to zdědil po svém otci. Byl to z nás nejlepší střelec. Škoda ho. Dokázal ze sta metrů trefit člověka do hlavy obyčejnou pistolí. Doufejme, že si to opravdu zdědil a že to nebyla jen náhoda, jak říkáte vy dva."
Zamyslel jsem se nad tím. Možná to byla pravda. Z toho, co si otce pamatuju to byl normální chlapík. Nevypadal na takového, jako ho tady všichni popisovali. Z Eveyny "definice" mého otce vypadal jako komiksový hrdina s nadpřirozenými schopnostmi. Třeba jsem potomek Spider-mana, nebo Batmana...
"Jak je Tolanovi?" zeptal jsem se Willa.
"Už se z toho dostává. Naši doktoři patří mezi nejlepší ve státě. Postarají se o něj." odpověděl mi. Potěšilo mě to. Neznal jsem ho, ale přece potěšilo.
"Mimochodem, jak se Ti líbila tvá první akce?" zeptal se mě Will.
"No, bomba. Mýho spolupracovníka sejmou do hlavy, rozstřílel jsem upírovi nohu na salát, takže se ze mě stal zabiják upírů. Kdo by si přál víc..."
"To je pravda." řekl William a usmál se.
"Ale nikdo nepřišel o život, to je dobré." řekl jsem.
"No, to není tak úplně pravda. Dva za našich lidí nepřežili výbuch granátu." řekl mi William smutně.
"Takže ten granát hodili oni? Ten nebyl náš?" zeptal jsem se.
"Byl, ale řekněme, že upíři mají trochu zbystřené reflexy." řekl William a na chvíli se odmlčel. "Víš, jeden z nás hodil do té místnosti granát. Upíři ho ale slyšeli už předtím. Tedy ještě, než granát u nich v té místnosti vybouchl a než vůbec dopadl na zem ho ve vzduchu zachytili a hodili nám ho zpátky. A my už ho nechytli."
"Bum?"
"Bum." odpověděl mi Will.
"nechtěli byste mi o těch upírech něco říct?"
"A co tím jako myslíš?" odpověděla mi otázkou Evey.
"Nevím. Nic jste mi o nich neřekli. Nevím, jestl imají jiné schopnosti než lidé, co dělají, a tak dále."
"Na to by ses měl ptát spíše Evelyn. Ví toho o upírech víc, než kdokoliv jiný. Takže své otázky směřuj na ní."
"Dobrá, takže Evey. Řekni mi o nich prosím vše, co víš. Vše, co bych mohl potřebovat. Prosím." zeptal jsem se Evey.
"Dobrá. Takže...Nikdo vlastně neví, kde se tu upíři vzali. Už ve středověku lidé mluvili o upírech. Nynější lidé si myslí, že jsou to žvásty. Většina z nich žvásty nejsou. Upíři tu existují už od pradávna. Žili tu s námi a nadále žijí, ale nedávají o sobě znát. Upír mohl s Tebou klidně pracovat v tvé práci a Ty jsi o otm neměl ani tušení." na chvíli se odmlčela a pokračovala.
"Vzhledem se nijak neodlišují od běžných smrtelníků. Ale kdyby si měl srovnat jejich schopnosti s našimi, objevil by jsi celkem vážné nedostatky."
"Například?" zeptal jsem se jí.
"Například to, že věděli, že jeden z nás hodí granát ještě předtím, než ho hodil. Ne, že by předvídali budoucnost, ale buďto slyšeli, jak náš člověk granát odjistil, nebo ho nějakým způspbem viděli, to my nevíme. Každopádně mají v mnohém vyvinutější smysly, než my. Běhají rychleji, jsou silnější, bytstřejší. A doufejme, že ne i inteligentnější. Mají dokonalé plány, počítají se vším. Téměř se nedají překvapit. Pokud by si potkal nějakého upíra a byl by jsi sám a beze zbraně, byl by jsi blázen, kdyby ses mu postavil..."
"Aha...A třeba že lítají mi říct nechcete?"
"O ničem takovém nevíme." usmála se Evey.
Její smích přerušilo otevření dveří. Dovnitř vešel člověk, kterého jsem tu nikdy předtím neviděl. Byl to vyšší muž s hrubými rysi a s pečlivě učesanými krátkými vlasy na pěšinu. Něčím mi připomínaql Hitlera. Za ním vešli do místnosti další tři muži, kteří na sobě měli stejné obleky, jako William. Nejspíš to byli bodyguardi toho muže. Jakmle vešel do místnosti, Will a Evey se okamžitě zvedli ze židlí a pozdravili. Nevěděl jsem kdo to je, tak jsem udělal totéž.
"Posaďte se." pokynul nám muž.
"Desmonde, vy nemusíte. Mé jméno je Alan Blunc. Jsem přesedou OENO." vyjeveně jsem na něj zíral. Měl sebou tři gorily, které ho hlídali v jeho vlastní společnosti a byl to nejspíš boss celé téhle organizace, jak jsem pochopil. Netušil jsem, že má nějaké jméno.
"Asi nevíte, co to znamená. Organizace pro Eliminaci Nežádoucích Osob, tedy jak vy je nazýváte, upírů. Slyšel jsem o vašem úspěchu ve vaší první akci, tak jsem vám řpišel pogratulovat. Nesmírně se podobáte svému otci. Tedy ve vašem umu. Doufejme, že vám to vydrží." řekl pan Blunc, usmál se na mě a poplácal mě po rameni.
"No nic, měl bych jít, čeká mě nějaká práce." řekl, otočil se na patě a vyšel ze dveří. Bodyguardi vyšli za ním a zavřeli dveře. Na první pohled mi ten muž přišel sympatický, ale tehdy jsem si neuvědomil, že zdání může klamat. A zklamalo.
William a Evey se na sebe jen vyjeveně podívali a nepřítomně zakroutili hlavou. Nejspíš je to udivilo. Nevěděl jsem proč. Bohužel...

*
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 potihcpd potihcpd | Web | 14. října 2009 v 17:33 | Reagovat

wow

2 Kely Kely | 6. listopadu 2009 v 15:58 | Reagovat

pěkný :)

3 Safira Safira | 10. listopadu 2009 v 13:46 | Reagovat

Jan??×D

4 Jokolo Jokolo | 11. listopadu 2009 v 17:46 | Reagovat

Jakej Jan?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.