DDF 12

9. listopadu 2009 v 17:53 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 12. kapitola



29.11. 2012, 21:36

"A nedostanu zase tu koženou bundičku? A ty sexy ´džínečky´? Minule mi to docela slušelo." řekl jsem Williamovi. Jeho smysl pro humor byl pořád stejný. Vždy, když jsem řekl nějaký vtip, jen se na mě podíval jeho specifickým výrazem. To udělal i tentokrát. Jen Brune se slabě usmál.
"Mlč," odvětil mi Will a pokračoval: "Musíme jít, nemáme moc času."
"Jako vždycky..."
William se obrátil a prošel otáčivými dveřmi na ulici. Brune se na mě podíval a pokynul mi, ať jdu před ním. Vypadal mile. Tedy aspoň se tak choval. Už dlouho jsem nezažil někoho, kdo by mě nechal projít jako prvního dveřmi. Ale to je vám asi jedno. Vás asi zajímá, co se dělo dál. Tak dobrá.
Vešel jsem do dveří a vstoupil na druhou stranu. Ucítil jsem chladný vítr na tváři a zatřásl jsem se. Slabě sněžilo. Měl jsem na sobě jen košili a opět ty hnusné tepláky. S Williamem to ani nehlo. Jako by na to byl zvyklý. Jen tam stál a na jeho tmavý dlouhý kabát mu padaly bílé sněhové vločky. Vypadal jako namalovaný.
Za mnou vyšel do slabé tmy a mrazu i Brune. Jako já se taky slabě otřásl, i když se to před Willem snažil zakrýt.
"Můžeme?"
"Ne." odpověděl jsem.
"Tak jdeme."
"Kde je autobus?" zeptal se pro změnu Brune a stoupl si vedle mě. Will už k nám byl obrácený zády a jen přes rameno nám řekl, že pro dva lidi autobus není potřeba.
"Pro dva?" zmateně jsem mu odvětil.
"Pro VÁS dva. Já vás dovedu na určité místo, ze kterého se do lokality přesunete sami."
"Do jaké lokality?" vyděsil se Brune.
William už se ani neobtěžoval s odpovědí a šel dál. Pod nohami mu křupal sníh, který napadl včera. Stále se držel.
Vydali jsme se zmateně za ním. Jako vždy jsme nevěděli, co nás čeká. Na ulici už bylo velmi málo lidí. V postranních uličkách se občas objevil nějaký bezdomovec nebo banda feťáků. Ale jinak jsem nikoho venku neviděl. Kdo by taky v téhle zimě a v tuhle noční hodinu někam chodil.
Při chůzi jsem jsme se já i Brune celí třásli zimou. Dýcháním do rukou jsme se snažili aspoň trošku se zahřát, ale většinou to moc nepomáhalo. William šel s hlavou vztyčenou, jako by zimu ani necítil. Zvláštní člověk. Člověk...
"Co se bude dít?" pořád jsem mu pokládal otázky, jako téměř při každé příležitosti, když jsem s ním byl.
"Něco určitě."
"Díky. A nějak zkonkretizovat by to nešlo?"
"Ne."
Zbytek cesty jsme pokračovali mlčky. Jako většinu času jsem přemýšlel o své matce a o svém PRAVÉM domově. Stále jsem tomu trochu nemohl uvěřit. Pořád jsem doufal, že se probudím doma ve své posteli pod peřinou u mě doma. Pak se podívám na televizi, v ruce šálek kávy, nohy na stole... Ale tohle nebyl sen. Tohle se vážně dělo. Zvedl jsem hlavu a díval jsem se na hvězdnou oblohu. Šli jsme zrovna po ne moc používané ulici, tudíž na ní nebyly pouliční lampy. Na cestu nám svítil jen měsíc. Hvězdy byly krásně vidět. Rozeznával jsem jednotlivá souhvězdí. Vzpomněl jsem si na mládí. Totéž jsem dělal asi jako šestiletý malý kluk. Když byl můj otec vyjímečně doma a neběhal za upíry, často jsme spolu pozorovali hvězdy.
Vzpomínal jsem na něj. Nikdy bych do něj neřekl, že by to byl lovec upírů. Vždy byl slušný, nikdy neklel, nikdy nenadával. Už jsem také říkal, že to byl praktikující křesťan. Nikdy bych do něj neřekl, že by dokázal s někým bojovat. Obzvlášť někoho zabít. To bych po něm ale nemohl zdědit svůj um na střelbu. Tedy aspoň při akci v pravém životě.
Z přemýšlení mě jako vždy vytrhl Will. Zastavil se a já vrazil do jeho zad. Omluvil jsem se mu. Nijak na to nereagoval.
"Jsme na místě." řekl nám.
Oba dva jsme se rozhlédli. Až teď jsem si uvědomil, kde stojíme. Byli jsme na ulici L´enfant. Poblíž Arlingtonského hřbitova. Byl odtud krásný výhled na celé město. Washingtonský památník, na Kapitol i na Lincolnův památník. Bylo to tu opravdu krásné. Až na tu společnost.A stejně jako na ulici, nikde nikdo. Na chvilku jsem si opět připadal jako kdysi. Jako normální občan, jako normalní člověk...
Vlastně jsme tu nebyli úplně sami. Kousek od nás seděl na vozíčku starší muž. Svůj vozík měl "zaparkovaný" pod blízkými stromy. Nedaleko odtud byla slyšet auta na silnici.
Will se na nás otočil. Já i Brune jsme se na něj zmateně dívali.
"Teď vás budu muset opustit. Počkejte tu."
"Cože? Kam jdeš? A na co máme čekat???" ptal jsem se ho zděšeně, jako obvykle.
Brune se na něj jen zmateně díval. William mi samozřejmě neodpověděl. Jediné co řekl bylo "Počkejte tu." Poté se otočil opět zády k nám a bleskurychle odešel.
"Hej! Počkej! Co máme dělat?!" řval jsem mu do zad. Brune mi položil ruku na rameno a řekl mi, že to nemá cenu, ať toho nechám. Měl pravdu. Ten se už nevrátí. Jenže na co jsem měl čekat? Tohle nevypadá na akci. Spíše na nějakou jeho zkoušku. Jestli to bude zase boj, tak...Tak nevím. Budu muset doufat, že se jako při mé první akci trefím do cíle. Doufat mi ale nepomůže.
Vozíčkář, který seděl na svém vozidle opodál, nás celou dobu pozoroval. Byl asi 15 metrů od nás. Cestou začalo hustě sněžit, takže na něj nebylo moc vidět. Radši jsem ho nijak nezkoumal a staral se o sebe. Sám jsem nevěděl, na co tu čekám, stejně jako můj společník. Prostě jsme jen čekali.
Brune se nudil, tak začal procházet mezi bílými hroby. Byly od sebe vzdálené asi metr v pravidelných intervalech. Dokonale uspořádané. Snažil se přečíst nějaká jména na hrobech, ale v té tmě a v tomto počasí to byl nelehký úkol.
Já jsem jen postával s rukama v kapsách a třásl jsem se zimou. Přestal jsem přemýšlet nad svou rodinou a nad domovem, teď mi vrtalo hlavou, proč jsem tu jen já a Brune. Brune byl nejlepší ve střelbě, já nejhorší. Vážně jsme se skvěle doplňovali. Asi jako sovět a američan. Tak proč je tu právě se mnou? Nebo proč jsem tu JÁ s ním? Mohli vybrat kohokoliv jiného. Lepšího ve střelbě. I když teď se třeba nebude vůbec střílet. Třeba jsme si jen měli zvyknout na zimu. To asi těžko. Radši jsem přestal přemýšlet a šel jsem dělat něco záživnějšího. Trefoval jsem se sněhovými koulemi do stromů. Opravdu zajímavá a záživná činnost. Tedy, zajímavou se stala asi tak po 5 minutách, poněvadž se stalo něco, co jsem ani já ani Brune nečekali.
Házel jsem asi třicátou kouli do stromu. Ale bohužel jsem se netrefil. Trefil jsem se do něčeho naprosto jiného. Do něčeho, do čeho jsem se nechtěl nikdy trefit. Radši bych měl ale spíše říkat do někoho...
Koule dopadla s velkým prásknutím. Ale ne na zem, nýbrž na někoho, kdo stál za tím stromem, který jsem chtěl trefit. Opět se prokázal můj střelceký um. Pří ráně se ozvalo obrovské :"JÁÁU!"
Vyděšěně jsem se podíval na Brunea. Doufal jsem, že bude opět procházet mezi náhrobky. Teď tam ale nebyl. Místo měj tam stál opět někdo jiný. Někdo v černém klobouku a v dlouhém černém kabátu...
"Zdravím..." sykl tiše.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Safira Safira | 10. listopadu 2009 v 15:40 | Reagovat

wow... muckózní...×D

2 Jokolo Jokolo | 10. listopadu 2009 v 15:52 | Reagovat

Nechtela si nahodou rict MuTsQoZzZnIiIi :-*?
Stejne ani nevim, co to znamena :)

3 Safira Safira | 10. listopadu 2009 v 16:36 | Reagovat

Nechtěla...×) Prostě skvělý... A jestli to chceš jinak, tak 0OoÞŁněĚ s$Q€Łłlý, aby jsi tomu rozumněl...×D

4 potihcpd potihcpd | Web | 10. listopadu 2009 v 16:40 | Reagovat

wow

5 Kely Kely | 11. listopadu 2009 v 12:29 | Reagovat

Hezký:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.