DDF 13

29. listopadu 2009 v 14:50 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 13. kapitola


29. 11. 2012, 22:54

Byl jsem k smrti vyděšený. Přímo proti mně stála neznámá osoba. Nevěděl jsem, co po mně chce. V první chvíli mě napadlo, že to je William, ale pak jsem si uvědomil, že to není možné. Will měl naprosto jiný kloubouk a navíc je nižší, než osoba, která stála přede mnou. Bál jsem se, jako nikdy ve svém životě.
"Kdo jste?" vykoktal jsem ze sebe a snažil jsem se skrýt strach ve svém hlase.
"To není důležité." odpověděla osoba a přistoupila ke mně blíž. Jeho hlas se téměř rozplýval ve hlasitém větru, který vál kolem.
"Co po mně chcete?!" zařval jsem na ní zoufale a ustoupil jsem o krok dále.
Osoba neodpověděla. Šla dál proti mně. Otočil jsem se a začal jsem utíkat co nejdál od toho neznámého.
Nedoběhl jsem daleko. Asi po dvou metrech běhu jsem narazil do něčeho tvrdého. Teda spíše do někoho.
Dopadl jsem na záda. Ucítil jsem, jak mi sníh zapadal za krk. Podíval jsem se nahoru před sebe a uviděl jsem, kdo tam stojí. Byl to ten muž, co nás předtím sledoval na vozíčku. Tyčil se přede mnou a vítr do něj bičoval jako vlny do majáku na moři. Myslel jsem si, že můj strach se překonat nedá, ale po nárazu jsem si uvědomil, v jaké jsem bryndě. Začal jsem se plazit dozadu. Až pak jsem si uvědomil, že za mnou je další muž. Pokoušel jsem se zvednout a utíkat, ale muž, který byl předtím na vozíku mě strčil zpátky na zem, převalil mě na záda a klekl mi na hrudník. Plíce se mi stáhly a já na chvíli nemohl popadnout dech.
"Pokud budete spolupracovat, můžeme se zdržet násilí." řekl mi potichu a přece jsem ho ve větru slyšel. Nevěřil jsem mu. Snažil jsem se vymámit z jeho sevření. Držel mi ruce na zemi ve studeném sněhu. Má košile byla promáčená, mrznul jsem na kost. Ale já si to neuvědomoval. Mou jedinou starostí bylo, abych se dostal co nejdál odtud a od těch chlapů. To by ale nebylo možné, i kdyby se mi to povedlo. Mé svědomí by mě tížilo a musel bych se vrátit pro Brunea, i když jsem ani nevěděl, kde je. Ale musel být někde blízko, zmizel během pár sekund.
"Tak, pane Forde. Teď vám píchnu injekci. Neškubejte sebou, když jí píchnu vedle, mohlo by vás to zabít."
Byl bych rád, kdybych mu nevěřil ani tohle, ale já mu to věřil. Přestal jsem se zmítat a snažit se vymanit z jeho sevření. Klidně jsem ležel na zemi a díval jsem se na to, co udělá dál. Muž, který na mě klečel pokynul dalšímu muži, ať dojde k vozíku, který stál kousek od nás. Neviděl jsem na toho druhého, ale slyšel jsem jeho kroky ve sněhu. Prošel kolem nás a pomalu došel až k vozíku. Stiskl tlačítko na jeho opěradle. otevřela se tajná schránka. Malá dvířka se otevřela. Muž strčil dovnitř ruku a vytáhl injekci. Přišel k nám a přidřepl si ke mně. S vykulenýma očima jsem se díval, jak mi vytáhnul můj naprosto promočený rukáv a otočil mi ruku žílou směrem k němu. Odvrátil jsem oči a klidně jsem ležel. Ucítil jsem, jak mi jehla prorazila kůži a pronikla do mé žíly. Slabě jsem sebou cukl. Muž mě ale držel pevně, hýbl jsem se pouze o pár milimetrů. Cítil jsem tlak v mé žíle, jak uspávací tekutina vplavala do mého těla a rozšiřovala se v něm. Účinek byl okamžitý. Mé oči se pomalu přivíraly, svaly mi otupěly. Můj chabý odpor se naprosto vytratil. Přestal jsem se usnutí bránit a zavřel jsem oči. Usnul jsem.

*

Otevřel jsem oči. Ležel jsem na tom samém místě. L´enfant u Arlingtonského hřbitova, který je známý hlavně tím, že je na něm pohřbený John F. Kennedy. Hlavně, že tu teď nejsem pohřebný já.
S nesmírnými obtížemi jsem si sedl. Byl jsem mokrý, jako bych zrovna vylezl z vody. Kolem mě byl rozválený sníh a co bylo horší, asi metr ode mne jsem na sněhu spatřil rudou skvrnu. Bylo mi jasné, kde se tu vzala. Ale nebylo mi jasné z koho.
Nebyl jsem o tom ale schopný přemýšlet. Bolela mě hlava, jako kdyby mi přes ní přeběhlo stádo slonů. I když to asi zase ne.
Prohrábl jsem si svoje delší černé a mokré vlasy. Třásl jsem se zimou. Zapnul jsem si košili až ke krku, i když jsem věděl, že to nebude nic platné.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Co jsem odhadoval, bylo to tak hodinu, možná míň, možná víc. Ale tma byla stále stejná.
Vstal jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe. Vozík i se svým majitelem byl samozřejmě pryč. Kdo to mohl být? Tehdy jsem to bohužel vůbec netušil.
Přešel jsem až ke krvavé skvrně na zemi. Pří každém kroku se mi roztřásl pohled a chvilku jsem musel rozostřovat. Myslel jsem, že se mi rozskočí hlava.
Klekl jsem si ke skvrně, i když jsem nevěděl proč. Nejspíš jsem se chtěl ujistit, jestli to opravdu je krev. To jse ale věděl jistě. Na skvrně mě nic nepřekvapilo. Víc mě překvapilo něco jiného.
Uslyšel jsem slabé zaskučení. Ve tmě jsem neviděl, odkud zvuk vyšel. Zmateně jsem se díval kolem sebe. "Haló?!" zařval jsem. Opět se ozvalo slabé zaskučení, které znělo podobně, jako "Tady..."
Až teď jsem si všiml postavy, která ležela na zemi zády ke mně. Ležela asi metr od skvrny. Kolem ní sem si ve sněhu všiml stop zápasu, stejně jako u skvrny.
Přes všechnu bolest jsem se co nejrychleji přemístil k Bruneovi. Přidřepl jsem s k němu a obrátil jsem ho na záda.
Ve tváři měl bolestný výraz, z nosu mu crčela krev. Ale jinak vypadal v pořádku.
"Brune? Co ti je? Můžeš se hnout?!" ptal jsem se ho.
Neodpověděl mi, jen přikývl hlavou, že je v pořádku. Zeptal jsem se ho, jestli by nemohl vstát. Přikývl. S ještě většími obtížemi než já se mu podařilo sednou si. Byl stejně promočený jako já, ne-li víc.
Pomohl jsem mu vstát a zeptal jsem se ho, co se stalo. Jen zatřásl hlavou a řekl, že neví. "Četl jsem si ta jména na náhrobcích, když vtom jsem dostal ránu do hlavy...Víc si nepamatuju."
"A nevíš, jestli ti odebírali krev, nebo jestli ti píchali nějakou injekci nebo něco takovýho?" ptal jsem se ho a podpíral jsem ho. Dal mi ruku kolem ramen a vrávoral se mnou ke stromu.
Došli jsme až ke kmenu a já ho o něj opřel. "Jsi v pořádku? Bolí tě něco?"
"Jsem v pohodě, jen mě trošku bolí hlava." opáčil a zatřásl hlavou.
"Fajn."
"Ne, moc fajn to není. Jak se jako odsud dostaneme?" vykoktal ze sebe Brune.
"To nemám tušení. Vím, kde jsme, ale nevím, kde je centrála společnosti. Můžeme tu klidně čekat, až někdo přijde, ale o tom pochybuju."
"Myslím, že ani nemusíme čekat." řel Brune a ukázal směrem za mě. Rychle jsem se otočil a vstal jsem.
tenhle scénář už byl ohraný. Za mnou stáli opět ti samí chlápci, co mi předtím brali krev a co zbili Brunea.
Tentokrát jsme ale měli větší problém. Jeden z nich držel v ruce pistoli a mířil s ní na mě!
"Co tu zase děláte?!" řval jsem na ně.
"Jen to, co je nutné." řekl ten, který na mě mířil pistolí a nabil jí.
Cítil jsem, jak se mě zmocňuje ten samý pocit, jako tehdy na mé první akci. Pocit šílenství. Opět jsem nevěděl co dělám, i když jsem byl naprosto při smyslech. Se šíleným řevem jsem se rozeběhl směrem k muži, který na mě mířil. Jako by se ze mě veškerá bolest najednou vytratila a vystřídala jí nenávist. Neslyšel jsem svůj řev, spíš jako by jsem ho cítil uvnitř mě. jako bych to nebyl já. Jako by mě ovládal někdo jiný. Běžel jsem jako šílený proti mému nepříteli. Tohle všechno se odehrálo během pár setin. Nevím, jak se mi to podařilo tak rychle, každopádně se mi to povedlo.
Najednou jsem stál za útočníkem. Vlastně on už nebyl útočník. Neměl zbraň. Jeho pistoli jsem v ruce držel já. Při běhu jsem mu ji vyrval z ruky, postavil jsem se za něj a namířil mu jí ke spánku.
"Kdo jste a co po nás chcete?!" řval jsem mu do ucha. Nebyl schopen odpovědi. Vlastně to nebylo kvůli tomu, že byl překvapený, ale kvůli tomu, že byl ŠŤASTNÝ! On se usmíval!
"Tak co po nás kruci chcete?!" ječel jsem, Zapomněl jsem an své křesťanské kořeny. Byl jsem někdo jiný. Někdo úplně jiný.
"Jestli mi to neřeknete, zabiju vás!" řval jsem mu do ucha znovu a znovu.
"Muž poprvé od mého záchvatu promluvil.
"To neuděláš."
"To mě neznáš..." řekl jsem. Teď nevěřím tomu, že bych toho tehdy byl schopný. Zmáčkl jsem spoušť.
Protiráz pistole mi slabě cuknul rukou, nepřítelovou hlavou to ale škublo mnohem víc. Z díry ve spánku mu vytřískla krev a cákla na mou pistoli i na mou ruku. Muž neměl ve tváři žádný výraz. Skácel se k zemi s kulkou v hlavě. Já zabil čkověka.
Všichni přítomní na to nevěřícně zírali. Uvědomil jsem si, co jsem to provedl. Zabil jsem neznámého člověka.
"Ty hajzle!" zaječel druhý muž a vrhl se na mě. To už do toho zasáhl i Brune, který doteď stál asi metr ode mě, poněvadž už vstal a odešel od stromu.
Brune skočil na muže a svalil ho na zem. "Desmond ho zabil jen kvůli tomu, že mu neřekl, kdo jste! Tak nám to řekněte, nebo skončíte stejně!"
Poprvé se útočníkovi v očích objevil upřímný strach. V koutcích očí se mu objevily slzy.
"Tak kdo jste?! Co po nás chcete?!" Brune ho chytil za límec jeho kabátu a přitáhl jeho obličej ke svému. Nosy se téměř dotýkaly. Brune se sice snažil vypadat drsně, jako před chvílí já, ale vypadalo to, že je mnohem více vyděšený, než muž, který ležel pod ním.
"Nejste nic než sprosté zrůdy. Jen zabíjíte nevinné lidi. My vám nic neděláme. Jste jen šílení zabijáci..." šeptal potichu a strach mu zmizel z očí. Poprvé za dobu našeho setkání se usmál.
"Tak co tu děláte?! Co po nás chcete?!" ječel na něj Brune. Já jsem stál kousek od nich a díval jsem se na svou pistoli, která byla celá od krve. Hlavní jsem mířil na zem. Po celé pistoli tekla krev a kapala z hlavně dolů na sníh, který se zabarvoval do temně rudé.
Já zabil člověka. Stále jsem tomu nemohl uvěřít. Opět jsem doufal, že to je jen sen. Moc dobře jsem věděl, že to sen není. Chtěl jsem tomu věřit, ale nemohl jsem. Ze zbraně se stále ještě kouřilo. Přešel jsem pohledem od pistole na mrtvolu, která ležela nehybně na zemi.
Z hlavy jí vytékala krev na čistě bílý sníh. Všechno kolem se zabarvovalo do ruda. I můj pohled. Všechno najendou bylo rudé.
"Tak co tu děláš?!" řval Brune a vytrhl mi z ruky pistoli. Namířil jí útočníkovi přímo mezi oči.
"Myslím, že bude lepší, když ti to řeknu já. Brune." ozval se za námi potichu moc dobře známý hlas. Z toho hlasu mě zamrazilo v zádech. Ne kvůli větru, kvůli mokré košili, nebo kvůli zimě. Bylo to z čirého strachu. Pomalu jsem se otočil.
Za mnou stál v dlouhém kabátu William.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 potihcpd potihcpd | Web | 29. listopadu 2009 v 15:42 | Reagovat

wow

2 Safira Šuppiluliumaš I. Safira Šuppiluliumaš I. | 30. listopadu 2009 v 12:05 | Reagovat

Konečně něco pořádnýho na čtení po všech těch Parštatarech a Kurtiwazech..:-D  Supér! Daší pokračko!

3 Kely Kely | 30. listopadu 2009 v 17:31 | Reagovat

prostě super!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.