DDF 15

8. prosince 2009 v 18:11 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 15. kapitola


Slyším nade mnou tlumené zvuky. Jakoby rány. Ležím tu už bůhvíják dlouho a konečně se něco děje...
Rány se stále přibližují. Zní to jako střelba. Tlumené nárazy se ozývají všude nad zemí. Nevím, jak hluboko jsem, pod jak tlustou vrstvou zeminy, vím však, že zvuky slyším jasně a zřetelně.
Už přicházejí...

30.11. 2012 (Kolem jedné hodiny ráno)

Proběhli jsme s Brunem na silnici mezi stromy. Zasněžené větve mě praštily do obličeje. Ucítil jsem, jak mi ledové kapky potřísnily oči. Za běhu jsem si je otřel a běžel jsem dál. Brune běžel asi metr přede mnou. Raději jsem se neotáčel, abych uviděl, co dělá William. V dáli jsem opět uslyšel zvuk pneumatik na silnici. Zrychlil jsem tempo. Byli jsme kousek od silnice. Naštěstí teď nejezdilo moc aut, nebyl problém přeběhnout silnici.
Předběhl jsem mého společníka. Ani jeden jsme nevnímali svá zranění. Jakoby jsme v tu chvíli necítili téměř žádnou bolest. I když jsem běžel rychle, tak pro mě běh byl uklidňující. Nemusel jsem přemýšlet o předchozích událostech. O tom, jak nás přepadli, jak jsem zabil člověka, jak mi William dal pěstí a tom, co nám William řekl...Alespo%n chvíli jsem se cítil uvolněný.
S Brunem jsme přeběhli veškěré silnice, které stáli mezi námi a mostem, který vedl přes řeku. Za mostem nás čeká pouze pár desítek metrů a jsme u Lincolnova památníku. Nebyl jsem tam už léta. Každý den jsem sice kolem něj jezdil, ale uvnitř jsem nebyl léta. Bylo to tam nádherné. Přímo uprostřed zadní stěny se nacházela světoznámá socha Abrahama Lincolna sedícího na křesle. Jako vy sledoval vyobrazení Washingtonského památníku, který jakoby zobrazoval monumentálnost Lincolnovi persony. Přímo za Washingtonským památníkem se hrdě tyčil kapitol. Také světoznámá budova. Veškěré tyto památky v jedné lajně. Nádhera. Co bych za to dal, kdybych měl čas si je jako malý lépe prohlížet...
Brune běžel za mnou. Slyšel jsem jeho kroky na chodníku, jeho zrychlený dech stejně tak, jako můj. Srdce mi bušilo jako o závod. Mým cílem byl Lincolnův památník.
Doběhli jsme na dlouhý most. Byl to most hlavně pro auta, tudíž tam nebyl moc široký chodník. Museli jsme běžet v zástupu. Já bohužel běžel první, takže aby mi Brune nešlapal na paty, musel jsem neustále zrychlovat. Nikdy jsem nebyl zvyklý na dlouhé běhy. Měl jsem chuť se zastavit a na chvilku se vydýchat. Ale to jsem nemohl. Možná nás vážně někdo pronásleduje, jak říkal William. Pro jistotu jsem se otočil. Až na jedno auto, které jelo směrem pryč od nás, nikde nikdo.
Zastavil jsem se a ohnul jsem se v pase. Mé srdce bušilo neuvěřitelně rychle. Hladina adrenalinu v krvi nebezpečně stoupla. Dýchal jsem zhluboka. Nádech, výdech, nádech, výdech. Brune se také zastavil. Udělal to samé. V obličeji byl rudý. Ve svitu měsíce jsem to viděl jasně. Dlouhé vlasy mu padaly do očí, ale neobtěžoval se je odhrnovat. V černých očích měl vystrašený výraz. Odrážela se v nich hladina řeky, měsíční paprsky a strach...
"Jdeme?" zeptal se mě, aniž by se na mě podíval a dál se nadechoval.
Jen jsem pokýval hlavou. Brune se rozeběhl první. Vydal jsem se za ním. Svaly na nohou jsem měl ochablé, nechtěly sebou dále hnout. Mozek jim přikazoval, že musí, že to bude už jen kousek. Musel jsem to zvládnout...
Přeběhli jsme most a zahli jsme na menší silnici, která vedla vpravo od původního směru mostu. Nedaleko se tyčil památník. Už jsme blízko! řekl jsem si. Pro mě byl památník v tu chvíli něco jako světlo na konci tunelu. Nevěděl jsem, co tam mě a Brunea čeká. Věděli jsme jen, že tam musíme doběhnout, jinak se stane něco zlého. Brune zrychlil tempo. Evidentně tam chtěl být co nejrychleji. Jeho příkladem jsem také zrychlil. Vstoupili jsme ze silnice na travnatou plochu. Památník byl jen pár metrů od nás. Jsme na místě.
Doběhli jsme až k jeho zadní stěně. Brune tam doběhl první a opřel se o jeho zeď. Dýchal nesmírně rychle. Jeho dech se ve vzduchu přeměňoval v páru. Od úst se mu kouřilo jak z výfuku auta. Doběhl jsem k němu a sedl jsem si. Beze slov jsme takto zůstali asi minutu, než jsme se pořádně nevydýchali. Jako první prolomil mlčení můj společník, Brune Wayce.
"Tak co teď?" zeptal se a rozhlédl se.
"Nevím." odpověděl jsem mu. V mém hlase už nebylo znát, že jsem před chvílí uběhl asi kilometr sprintem. Poté jsem pokračoval. "William říkal něco v tom smyslu, že tu na nás někdo čeká. Že se s někým máme sejít."
"A neříkal kde přesně?" ptal se Brune.
"Jediné co říkal bylo, že máme běžet do Lincolnova památníku."
"DO, takže ne K památníku...Tak jdeme."
Měl pravdu. Poté mě ale něco napadlo. William nás zavedl na místo, kde na nás zaútočili. Pak nás pošle sem. Mohlo tu být další nebezpečí.
"Brune?" zvolal jsem do jeho zad. Otočil se za mnou a zastavil se. Vstal jsem ze zasněžené země a došel jsem až k němu.
"Máš ještě pořád tu zbraň?" zeptal jsem se ho.
Brune se na chvíli zamyslel a poté sáhl do mokré kapsy u košile. Vytáhl zbraň. Stále z ní kapaly kapky krve. Brune měl od ní zarudlou kapsu.
"Na co?" zeptal se mě.
"Třeba se nám bude hodit..." řekl jsem. Obešel jsem ho a vyšel jsem rázným krokem ke kamennému rohu památníku.
"Počkej! Neměl by si jí mít spíš ty?" zeptal se a doběhl mě. Šli jsme vedle sebe.
"Proč myslíš? Jsi mnohem lepší střelec, než jsem já."
"Nejsem, pokud zase chytneš záchvat." řekl a posměšně se ušklíbl.
"Radši si jí nech." řekl jsem nakvašeně a zrychlil jsem krok, abych mu tím dal najevo, že mě jeho slova popudila. Jeho to ale nevyvedlo z míry. Jako by mu nevadilo, když jsou na něj lidé naštvaní. Spíše, jako by se mu to líbilo...
Ani se mě nesnažil doběhnout mě. Šel za mnou. Poněkud mi to vadilo.
Obešli jsme roh budovy. Konečně jsem spatřil tu dokonalou scenérii. Washingtonský památník odrážející se v noční hladině uměle vytvořeného jezírka, za památníkem také už zmiňovaný Washingtonský kongres, neboli Kapitol.
Zastavil jsem se tím úžasem. Brunea to evidentně nijak neoslovilo. Obešel mě a vydal se dál. Jako by si ani nevšiml veškerých těch památných budov. Šel dál.
Odehnal jsem vzpomínky z dětství, když jsem jako malý chodil s rodičí do Lincolnova památníku a dívat se na monument egyptských tvarů. Zbožňoval jsem to. Procházet se tu bylo pro mě lepší, než cokoliv jiného na světě.
Vyšel jsem za Brunem, který už také zašel za roh. Zahnul jsem a spatřil jsem Brunea, jak vychází mramorové schody do památníku.
Doběhl jsem ho a šel jsem vedle něj. Opět jsem spatřil důvěrně znám kamenný obličej "Poctivého Abea", největšího prezidenta spojených států. Největšího jak výškově, tak politicky. Měřil celých 195 centimetrů, což z něj dělá nejvyššího prezidenta USA všech dob.
Vyšli jsme schody a vešli jsme do sálu. Na obou zdech byly do velkých kamenných destiček vytesaná jména.
Nejohromnější bylo však pro mě něco jiného. Zapomněl jsem, že za mnou se tyčí nejznámější ikony Washingtonu a soustředil jsem se jen na postavu, která stála zády k nám přímo naproti Lincolnovi a dívala se mu zpříma do očí. Postava stála v dlouhém černém plášti, jehož konce byly promočené nejspíš od sněhu, který se venku všude válel. Na hlavě měl kápi, díky níž jsem mu nemohl zřít tvář.
Brune pomalu a tiše vytáhl zbraň. Namířil jí na postavu. Naštěstí stála zády k nám. Doufal jsem, že si nás nevšimla.
Brune mi pokynul, ať zůstanu na místě. Jeho gesto jsem pochopil. Potichu se vydal za postavou.
"Nemusíš se plížit. Vím, že jste tady." pronesla tiše postava. Měla hrubý mužský hlas, který se v síni rozléhal jako ozvěna ve skalách. Nikde nebylo slyšet nic jiného. Jen náš dech. Měl jsem chuť se otřást. Ne zimou, která se mi zařezávala do morku kostí, ale strachem. Vyděsilo mě to. Ten muž nás možná spatřil, když jsme sem přicházeli...
"Slyšel jsem vás." pronesla osoba, aniž by se k nám otočila. Dále se upřeně dívala Lincolnovi do kamenných očí. Muž si sundal kápi a otočil se. Nikdy v životě jsem ho neviděl.
Byl to vysoký muž s hrubým výrazem ve tváři. Tmavě modré oči se mu leskly jako jiskry na vánočním stromečku. Nebylo na něm poznat, že dýchá. Stál bez hnutí, krátké uhlově černé vlasy mu sahaly sotva po uši. Přesto mu povlávaly ve větru, který do památníku přicházel skrz mramorové sloupy, které všemu dodávaly monumentální atmosféru.
"Poslal vás sem William?"
Ani jeden z nás na otázku neodpověděl. Oba dva jsme ze sebe strachem nebyli schopní vydat hlásku.
"Nejspíš ano." pronesl tiše muž. Př mluvení jako by snad ani nepohyboval rty. Snad jako kdyby zvuk vycházel z jeho hlavy. Naprosto zřetelně jsem ho slyšel, i když rty ani nepohnul.
Jako první se na slovo zmohl Brune. V jeho hlase byl slyšet nesmírný strach. Ruka držící zbraň se mu třásla. Jsem přesvědčen, že by stačil jediný pohyb neznámého a Brune by ho ze strachu zastřelil.
Brune se koktavě zeptal: "K-kdo jste?!" snažil se, aby jeho hlas zněl rázně. Muže to evidentně pobavilo.
"Jsem jeden z těch, které by jste VY měli zabíjet..." sykl.



 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kely Kely | 8. prosince 2009 v 21:22 | Reagovat

Dokonalý ;)

2 Kely Kely | 8. prosince 2009 v 21:23 | Reagovat

hej. 1.!!!

3 Kely Kely | 8. prosince 2009 v 21:23 | Reagovat

Jo a děkuju :-)
Konečně mám co číst :-D :-)  :-)  :-)

4 Jokolo Jokolo | 8. prosince 2009 v 21:27 | Reagovat

Dekuju a nemas zac  :-)

5 Safira Safira | 9. prosince 2009 v 14:21 | Reagovat

wow! tak tohle je gradace :-D a bez keců, jde ti to čim dál tim líp! 8-)

6 Kely Kely | 9. prosince 2009 v 14:55 | Reagovat

Safiro, tak to pozor!!! Jokolovi to jde stále skvěle... i začátek byl super ;)
Jokolo: Ale mám  ;-)

7 Jokolo Jokolo | 9. prosince 2009 v 15:12 | Reagovat

Jen abyste me neprechvalily... ;-)
Ne, fakt diky moc  :-)

8 Kely Kely | 9. prosince 2009 v 16:04 | Reagovat

dobře, tak chvalu nechame až na další díl :-) ;-)

9 Kely Kely | 9. prosince 2009 v 16:05 | Reagovat

takže honem piš

10 potihcpd potihcpd | Web | 9. prosince 2009 v 16:23 | Reagovat

wow ( :-?)

11 Safira Safira | 9. prosince 2009 v 16:23 | Reagovat

Ale přece jenom je nějaký nepatrný rozdíl mezi Jokolovou první povídkou (jak tam Murlough rozdupal Evrovi mobil... ale ta povídka někam zmizela, nemůžu ji najít :-?) a DDF... To musí uznat každej :-D A radši bych Jokola tak nepopoháněla, nebo to může bejt rychle na úkor kvality... To si radši počkám :-D  8-)

12 potihcpd potihcpd | Web | 9. prosince 2009 v 16:29 | Reagovat

murlough s evrou, coze? tak to sem nidy ncet a npride mi zby ttu ndy bylo...

13 Jokolo Jokolo | 9. prosince 2009 v 16:33 | Reagovat

Bylo, ale ja uz to myslim smazal, pac to byl heges...
Ale ted uz nebudu mit moc casu. Jeden dil mi trva zhruba dve hodiny... :-?

14 Safira Safira | 9. prosince 2009 v 16:37 | Reagovat

Bylo... Jokolo u toho psal, že to je jeho první povídka, a odehrávalo se to v paralelně se 3 dílem (KrCH), teda s jednou kapitolou. Bylo to v tý továrně (či jatka to byly?), jak Darren s Evrou sledovali Lartena a Darren Evru nechal někde v jiný místnosti a šel za Lartenem a on tam zatim k Evrovi přifrčel Murlough a unesl ho... To s tim mobilem je jediný, co si pamatuju... Bylo to psaný jakoby Evrou (haha, ich-forma :-D ), víc nevim... Vim že Hanka k tomu psala, že to je příšerný a Jokolo jí odpověděl, že se nemůže divit, když je to jeho první povídka... Víc ze mě nevymáčkneš... :-? Ale bylo to tady stoprocentně

15 Safira Safira | 9. prosince 2009 v 16:38 | Reagovat

Dvě hodiny? Slušný... O_O

16 Kely Kely | 9. prosince 2009 v 19:06 | Reagovat

Safira: na úkor kvality? to je nereálný
Kvalita je kvalita... to se nemení ani ve spechu...
Jokolo: jé to je ale chyba... proč nebudeš mít čas?  :-(  :-(  ???

17 ptoihcpd ptoihcpd | Web | 9. prosince 2009 v 19:48 | Reagovat

ok, neco si matne vybavuji... ;-)

kvalita smuze zmenit ve spechu celkem vyrazne...taze si radsi pockame dele :-)

18 Jokolo Jokolo | 9. prosince 2009 v 20:12 | Reagovat

Jo a jeste bych chel poprosit, jestli byste prosim kazdej clanek nemohli ohodnotit nejak objektivneji v tech hvezdickach  :-)
Diky

19 Safira Safira | 10. prosince 2009 v 9:05 | Reagovat

Nějak objektivněji? 8-O  Tobě se naše hodnocení nelíbí? O_O  :-D Ale my se nenecháme ovlivnit, a dál budemem hlasovat tak, jak jsme zatim hlasovali... :D

20 Safira Safira | 10. prosince 2009 v 11:09 | Reagovat

Btw já chci taky na lavici ty nápisky... :-D

21 Kely Kely | 10. prosince 2009 v 15:03 | Reagovat

jaký nápisky?

22 Kely Kely | 10. prosince 2009 v 15:04 | Reagovat

a jelikož Jokolo často nespěchá, tak je to, že by spěchal s pokračováním velice nepravděpodobné... ;-)

23 Jokolo Jokolo | 10. prosince 2009 v 15:10 | Reagovat

Az tam nekdy budeme sedet, tak napisem  :-)

24 Safira Safira | 10. prosince 2009 v 15:26 | Reagovat

Na mym místě nesedíš ani na jednu hodinu... :-x Já se nedočkám :-(

25 potihcpd potihcpd | Web | 10. prosince 2009 v 15:57 | Reagovat

je moznost ztam budeme sedet o pulene cestine dyz nam nekdo zasedne druhou lavici...v teto hodine jt50% sance :-D

26 Kely Kely | 11. prosince 2009 v 21:45 | Reagovat

takže ty nápisy na mojí lavici jsou od Vás?

27 potihcpd potihcpd | Web | 12. prosince 2009 v 21:17 | Reagovat

mozna ;-)

28 Kely Kely | 13. prosince 2009 v 12:29 | Reagovat

hm dobrý no :-)

29 potihcpd potihcpd | Web | 13. prosince 2009 v 12:55 | Reagovat

:-D

30 Kely Kely | 13. prosince 2009 v 20:52 | Reagovat

:-) mas v planu napsat 16 do Vánoc?

31 Jokolo Jokolo | 13. prosince 2009 v 21:17 | Reagovat

Zitra nebo pozitri...

32 potihcpd potihcpd | Web | 13. prosince 2009 v 22:19 | Reagovat

tesime se :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.