DDF 16

14. prosince 2009 v 15:43 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 16. kapitola


Stáli jsme s Brunem bez jediného pohybu a sledovali jsme oči neznámého, ve kterých se odráželo vše, co se tyčilo za mnou. Oba dva jsme přemýšleli, co nám to vlastně teď řekl. Jeho slova se stále odrážela mezi mramorovými stěnami památníku. Doznívala nám v uších jako ozvěna. Byl to jeden z upírů.
Já i Brune jsme na něj vyjeveně zírali, jako kdyby to byl sám Ježíš. Nevěřili jsme tomu. William nás poslal za upírem. Za jedním z těch, které my jsme celou dobu lovili, které jsme měli zabíjet, které měl sám William zabíjet. Tak proč nás za ním poslal?
"Ano, William se stýká s upíry..." dořekl za mě mou myšlenku nahlas upír. Moc dobře věděl, co se odehrává v našich hlavách. Věděl, že nám myšlenky běhají jako o překot. Ani jeden jsme nevěděli, co máme dělat. Do centrály netrefíme, za Williamem se vrátit nemůžeme, protože už nejspíš dávno odešel. Takže naše jediná jistota byla nyní ten upír, který tu teď stál před námi a téměř se nám vysmíval do tváře.
Proč nás sem vlastně posílal? Za upírem? Může nám snad nějak upír pomoct? Doufal jsem, že ano. Poprvé za bůhvíjak dlouhou dobu se mé tužby vyplnily, ale o tom až později.
Všechno mi docházelo pomalu. Nevím, jak dlouho jsme tam s Brunem stál ia přemýšleli bez jediného slova, upíra ale nic nevyvedlo z míry. Když nás sem William poslal, musel vědět, že tu bude tenhle "člověk" čekat. Musel s námi tedy mít nějaké další záměry.
"Proč tu jste?" zeptal jsem se ho rázně a překvapivě sebejistě.
"Čekám tu na vás dva." odpověděl tiše upír a podíval se nejdříve na Brunea a poté přešel pohledem ke mně.
"Proč?" položil jsem mu dalšé otázku.
"Abych vám pomohl."
"Proč byste nám měl pomáhat?" zeptal se pro změnu Brune a popošel o krok blíže k upírovi. Jeho ruka se zbraní namířenou na neznámého se stále třásla nervoziou. Pořád ještě na ní byly zřetelné kapky krve.
"Protože mi to bylo přikázáno a protože byste bez mé pomoci jistě nepřežili."
Jeho slova mi zněla v uších, jako kdybych stál přímo pod zvoncem v kostele. Nepřežili, nepřežili, nepřežili...Co bysme nepřežili? Nejspíš nás někdo opravdu chtěl zabít? Ale kdo a proč? Další a další otázky...
Brune přešel narážku na to, že možná nepřežijeme bez mrknutí oka a věnoval se pouze první části oznámení.
"Bylo ti to přikázáno? Od koho?"
"Od vašeho známého. Od Williama." řekl upír a opět se posměšně zašklebil.
"A proč nás teda William neochrání sám?!" zeptal jsem se já po dlouhé odmlce. Pořád jen William.
"Protože on má mnohé jiné věci na práci, než ochraňovat vás dva."
"Před čím by nás měl ochránit?!" má slova zazněla ve velké síni nečekaně výhružně. Kamenné oči Abrahama Lincolna to s ledovým klidem pozorovaly, stejně tak jako chladné mramorové stěny...
"Před centrálou. Před organizací, do které jste se vy dva nedávno přidali. Před organizací, která nesmyslně vraždí nás, náš rod..."
"Proč by-" nadechoval se Brune, aby se opět na něco zeptal. Upíra to zřejmě vytočilo.
"Dost otázek!" zařval. Jeho řev mi téměř prorazil bubínky. Ráznost jako v jeho hlase jsem u nikoho jiného nezažil.
Upír bez jediného sloa přešel mezi sloupy u vchodu do památníku. Oba dva jsme to sledovali. Brune na něj nepřestával mířit svou zbraní, která se teď třásla o poznání více. Upír jakoby si zbraně ani nevšiml. Postavil se přímo mezi dva ohromné sloupy, které se tyčily přímo ve středu lajny těchto sloupů. Měsíc mu svítil přímo do obličeje a vrhal stín na taktéž mramorové ohromné dlaždice, na kterých jsme postávali. Stín měl dlouhý. Dotýkal se téměř kamenného křesla, na kterém hrdě seděl prezident Lincoln. Sněhově bílý měsíc se tyčil nízko nad špicí Washingtonského Kapitolu. Stín Washingtonského památníku zářil přímo směrem k nám. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem v životě viděl.
Přestal jsem se soustředit na upíra, který mezi slupy shodil kápi na zem. Pod dlouhým pláštěm, který mu teď ležel u nohou měl na sobě dlouhé černé kalhoty a sako. Poté sáhl pod sako a vytáhl plátěný klobouk, přesně takový, jaký se nosil v padesátých letech minulého století a nasadil si ho na hlavu. Z tajemného muže se najednou vyklubal elegantní gentleman.
"Jdete se mnou?" prohodil přes rameno a vydal se po schodech dolů. Do čertsvě napadaného sněhu vyšlapoval ohromné šlápoty. Vítr mu pofoukal tvář a odevlál mu vlasy z tmavě modrých očí, do kterých svítil měsíc. Jako první se za upírem vydal Brune. Neustále na něj mířil nabitou zbraní. Já vyšel do větru za nimi.


*

Kráčeli jsme ulicemi rychle a tiše. Raději jsme se neptali upíra, kam to jdeme. Nejspíš by nám to neprozradil. Oba dva jsme tiše přemýšleli, kam nás to upír vede a na čí je vlastně William straně, proč po nás jde naše vlastní organizace a co se to vlastně sakra děje. Já si však nebyl jistý, jestli vůbec na všechny tyto otázky chci znát odpovědi. William se stal v centrále mým nejbližším přítelem, až na Tolana jsem tam jiného neměl. Proto pro mě bylo obrovským šokem, když jsem zjistil, že se Will stýká s upíry.
Cestou jsme téměř nikoho nepotkali. Kráčeli jsme dlouho, než jsme došli na místo. Od Lincolnova památníku jsme se dali doprava, přešli jsme silnici a zašli jsme do parku mezi stromy. Došli jsme až na kraj k řece a poté jsme kráčeli jen podél ni. V podstatě jsme šli celou dobu po trávě, takže jsme nikoho nepotkali. Snad až na bezdomovce, kteří se váleli cestou pod stromy. Kam jdeme mi došlo, až když jsem spatřil Jeffersonův památník, anglicky takvaný Jefferson Memorial, který je postavený na počest třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona, který se proslavil hlavně autorstvím Deklarace nezávislosti. Je to oblý kamenný památník taktéž jako Lincolnův památník podpíraný sloupy a uvnitř se také nachází socha prezidenta, na jehož počest je památník postaven. Avšak socha narozdíl od Lincolna v Lincolnově památníku stojí (nikoliv sedí) uprostřed místnosti.
Jeffersonův památník mě vytrhl z přemýšlení. Tudy jsem chodíval s otcem, když jsme chodili na procházky po památkách. Šli jsme tu samou trasu. A náš konečný cíl byl také stejn ý. The Awakening.
Tzv. The Awakening, neboli Probuzení, je mohutná socha na samotném jižním cípu jakéhosi poloostrova, který se ve Washingotnu nachází a který jaksi "trčí" přímo do řeky. Na jeho cípu se nacháí tato socha, která ale není jen tak obyčejná. Je to socha vlastně zakopaná v zemi. Socha vyobrazuje Boha, kterému zpod země trčí pouze vousatá hlava, ruce a kolena. Tato socha nemá ve světě obdoby a mé vždycky nesmírně oslovovala. A také tam jsme došli s naším novým společníkem. K soše Probuzení. Její ruce mířili k temnému nebi ozařovanému měsícem, stín ruky vypadal na bílé zemi strašidelně. Jako ruka trčící z hrobu. Po zádech mi přeběhl mráz a na rukou se mi udělala husí kůže. Stále mi byla nesmírná zima a začal jsem kýchat.
Zasněně jsem se díval na ruku trčící k nebi a vzpomínal jsem na dětství, když vtom do mě vrazil Brune. Šťouchl do mě rukou. Podíval jsem se na něj, co chce. Pokynul mi hlavou směrem k soše a ke stojícímu upírovi, který se na sochu upřeně díval a stál na místě.
"Co se děje?" zeptal jsem se. Zamžoural jsem skrz padající sníh směrem k soše. Nikde nic.
"Viděl jsem pohyb. Někdo tam je." řekl potichu upír.
"Hloupost. Mohl to být stín. Proč jdeme právě jse-" upír Brunea opět přerušil.
"Někdo tam určitě je, na to ani nemusím mít upíří oči." pronesl tiše upír a otočil se k nám.
"Naučím vás jeden trik, jak to zaručeně poznáte. Používá ho tajná policie, když hledá někoho podezřelého v davu lidí. Dělejte to, co vám řeknu. Upřeně se zadívejte na jedno místo, na jeden bod. Pouze na jeden, jakýkoliv. Soustřeďte se na něj. Poté budete vnímta veškerý pohyb a lépe ho uvidíte, než když přejíždíte očima po celém prostoru. Takto mnohem snáze uvidíte podezřelý pohyb. Musíte se soustředit POUZE na jedno místo a nedívat se nikam jinam.
Zařídil jsem se podle jeho rady. Přejel jsem pohledem na nehet sochy. Upřeně jsem se soustředil na ten jeden bod a na žádný jiný. Sledoval jsem jen ten bod. Začal jsem lépe vnímat okolí, padání vloček, pohyb stormů v rytmu větru. Vypadalo to, jako když se díváte na mraveniště a kolem se hemží samí mravenci.
Konečně jsem to spatřil. Mezi stromy v temnotě se cosi hýbalo. Vnímal jsem to naprosto zřetelně, i když jsem se soustředil pouze na jedno malinké místo. Mezi stromy se cosi hnulo.
"Vidím ho." řekl potichu Brune. Já pouze přitakal hlavou na znamení, že ho také vidím.
"Já ale vidím něco víc!" zařval najednou upír. Nestačil jsem to všechno vnímat. Vím jen, že mě upír najednou strčil na zem, stejně tak Brunea. Dopadl jsem tvrdě na zasněženou trávu. Opět mokrý. Tohle všechno se seběhlo během sekundy. Upír najednou zvýšil na nevídanou rychlost. Poté jsem si všiml, proč nás strčil na zem. Všiml jsem si malé černé věci, která vyletěla zpoza stromů a vzdušným obloukem mířila k nám. Granát.
Upír se bleskurychle rozběhl. Ještě, než granát stačil dopadnout vyskočil vysoko do vzduchu. Odrazil se nohama s nesmírnou silou, až vzduch kolem něj odletěl, takže pod ním byla jen promočená holá země.
Vyletěl do vzduchu vstříc granátu. Letěli naproti sobě. Obdivoval jsem jeho odvahu nebo naopak šílenství. Doufal jsem, že to neudělá. Ale on to opravdu udělal. Ve vzduchu rychle sevřel granát do ruky a mrštil s ním ještě za letu směrem k řece. Tohle všechno se událo v mžiku sekundy, mrknutí oka by bylo pomalejší.
Granát neškodně žbluňkl ve vodě. Chvilku se nic nedělo. Asi po dvou sekundách se ozvala ohlušující rána. Vybouchl pod hladinou. Vyzdvihl obrovské množství vody, která vyletěla ve sloupcovém tvaru do vzduchu. Poté zase dopadla zpátky. Oba dva jsme s Burnem stále leželi na zemi. Upír dopadl na zem také. Párkrát se překulil a poté vstal, oklepal ze svého saka sníh jako by se nic nestalo a řekl : " Právě proto vás dva musím chránít."
Sotva dořekl větu, kolem ucha mu prosvištěla kulka.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jokolo Jokolo | 14. prosince 2009 v 15:44 | Reagovat

Ohodnoťte prosím článek a napište Váš názor.

2 potihcpd potihcpd | Web | 14. prosince 2009 v 19:38 | Reagovat

wow

3 Jokolo Jokolo | 14. prosince 2009 v 19:40 | Reagovat

Dneska nic moc :-?

4 potihcpd potihcpd | Web | 14. prosince 2009 v 19:58 | Reagovat

hezky napsane, jen mozna na muj vkus troku moc popisu... ;-)

5 Safira Safira | 15. prosince 2009 v 10:13 | Reagovat

Jakpakto, nic moc? O_O Povedený, jako obvykle...
No, potihcpde, zase tady toho popisu neni tak moc, jako v jinejch dílech... :-x
Btw Jokolo, ty máš nadání skončit vždycky v tom nejnapínavějšim! :-P

6 Kely Kely | 16. prosince 2009 v 14:33 | Reagovat

Safira: Ale dyť o to tady právě de... když totiž skončí v tom nejnapínavějším, tak tim spíš se na ten další budeš těšit  ;-)
Jokolo:
:-)  :-)

7 Safira Safira | 4. ledna 2010 v 14:17 | Reagovat

Hele Jokolo, ale už bys moh' trochu máknout, to jako jo... :-D

8 Kely Kely | 4. ledna 2010 v 16:50 | Reagovat

hm nevim jestli makne...

9 Jokolo Jokolo | 4. ledna 2010 v 16:57 | Reagovat

Hm, maknu, makl bych i predtim, kdyby mi sel pocitac a mel bych pristup na internet. A chtel sem, aby ten nadchazejici dil byl nejakej velkolepejsi, ale ted uz k tomu nejak nemam cas...takze budto bude nejakej delsi a snad i lepsi za delsi dobu, nebo jako kazdej clanek ale treba uz zejtra.

10 Safira Safira | 5. ledna 2010 v 8:13 | Reagovat

Velkolepější, to zní dobře... :-D Tak my si radši počkáme na takovej prémiovej díl :-)

11 Jokolo Jokolo | 5. ledna 2010 v 15:54 | Reagovat

Velkolepejsi uz asi ne, ale delsi a obshalejsi snad...

12 Safira Safira | 5. ledna 2010 v 21:09 | Reagovat

Oki ;-)

13 Jokolo Jokolo | 7. ledna 2010 v 12:11 | Reagovat

Omlouvam se, ale strasne me boli hlava a nejak mi neni dobre, takze nevim, jestli vubec do konce tydne stihnu napsat aspon polovinu clanku...takze do nedele s calnekm urcite nepocitejte, pokud o nej porad stojite...

14 Safira Safira | 26. ledna 2010 v 13:49 | Reagovat

Ó, kocovina neni nic hezkýho, co? :-D

15 Kely Kely | 28. ledna 2010 v 14:32 | Reagovat

kocovina??? to je velice nepravděpodobné :Dhlavně v tomto případě.... se mnou je to horší :-P

16 Safira Safira | 1. února 2010 v 10:01 | Reagovat

Když je někdo blbej... Si pamatuju, jak jsem si u tebe lízla toho průhlednýho hnusu... Jak ti to může chutnat? :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.