DDF 18

2. února 2010 v 20:31 | Jokolo |  Desmond Ford
Deník Desmonda Forda, 18. kapitola


Nevím, o čem teď psát. Od mého pobytu v hrobu se stalo mnoho věcí, ale nechci přeskakovat. Začnu tedy tam, kde jsem skončil. V kontejneru mezi bezdomovci...

*


Když jsem se vzbudil, postel Brunea byla prázdná. Mé staré oblečení bylo pryč, místo něj na židli leželo nové, mnohem teplejší a pohodlnější. Jakési džíny, černé tričko s dlouhými rukávy, mikina bunda, klasika...
Kde je má zbraň? Uvědomil jsem si. V mém oblečení jsem měl schovaný samopal. Teď už tam ale nebyl. S úlevou jsem však zjistil, že samopal leží pod mou postelí. Nechal jsem ho tam. Teď ho nebudu potřebovat.
Prošel jsem skrz díru ve zdi do velké síně, kde vše kypělo životem. Nevěděl jsem, kolik bylo hodin, zřejmě jsem ale spal něco přes půl dne. Kromě ohnišť ve stěnách a v barelech sem svítil slabý paprsek světla skrz tunel.
Nikde jsem neviděl žádnou známou tvář. V místnosti bylo asi dvacet lidí, kteří nosili různé bedny, jedli, pili nebo si jen tak povídali. Nikoho z nich jsem však neznal.
Přišel jsem k jednomu, který stál osamoceně opodál. Opíral se o zeď těsně vedle krbu a kouřil cigaretu. Na jeho vyholené hlavě tkvělo černé tetování. Nějaký čínský znak.
"Ehm..Promiňte." řekl jsem mu nenápadně. Podíval se na mě. "Ano, potřebuješ něco?"
"No, nevíte, kde jsou moji přátelé?"
"Ty si Desmond, že?" zeptal se mě.
"Ano."
"Výborně. Carlos s tím druhým jsou už na povrchu. Nevím, co tam dělají. Odešli asi před dvaceti minutami."
"Aha." řekl jsem zmateně. "Díky. A já mám strávit celý den tady?"
"Celý den? Už je skoro večer! Celý den jsi prospal! " řekl a usmál se. "Ale jestli chceš, můžeš jít na povrch. Výtah je támhle." řekl, ukázal směrem za mě a dlouze natáhl z cigarety.
"Díky." odpověděl jsem mu stručně a odešel jsem. Výstřední chlapík, řekl jsem si.
Došel jsem až ke kovovému mřížovanému výtahu, podobného, jako se používá na staveništích a zmáčkl jsem červené tlačítko. S hlasitým zavrzáním se otevřely dveře a já vstoupil dovnitř. Výtah s rachotem začal stoupat vzhůru. Slabé světlo, které z místnosti svítilo do výtahu pomalu mizelo. Výtah osvětlovala jen malá žárovka.
Stoupal jsem pár sekund, než výtah vyjel na místo. Otevřel jsem dveře a vstoupil jsem na kovové schodiště. Čerstvý vzduch byl nesrovnatelně příjemnější, než vzduch v podzemí. Schody byly z boku budovy, byl jsem asi tři metry nad zemí. Přímo pode mnou byla skupinka lidí, které jsem viděl již dnes v noci. Poznal jsem mezi nimi i albína.
Po žebříku jsem slezl dolů mezi ně. Opět hustě sněžilo a mrzlo, takže se zahřívali u barelu. Bylo jich méně, než v noci.
"Ahoj, Desi!" vykřikl ke mně albín. Pokynul jsem mu na pozdrav. "Tak jakpak ses vyspal? A co nové oblečení, sedne ti?"
"Ano, díky. Nevíte, kde je Brune s tím druhým?" došel jsem mezi ně. Jeden z nich mi nabídl šálek horké kávy. Nesmírně mě zahřála. Ani nevím, jak dlouho jsem jí neměl.
"Ten druhý je Carlos. A nevím, kam šli. Vím jen, že nejdřív odešel někam Carlos a pak vyšel ten druhý, ten se vydal úplně jiným směrem."
"Aha..." promyslel jsem, za kterým z nich chci vlastně jít. "Kudy šel Brune?"
"Ten se šel jen projít. Nevím kam. Je to ale už celkem dlouho, co odešel. Nejspíš ho už nezastihneš."
"A ten upír? Carlos?" zeptal jsem se znovu.
"Ten šel za Miraltou." odpověděl stručně.
"Mi- co?" vůbec jsem mu nerozuměl. Myslel jsem, že to je nějaké znamení nebo kód.
"Miralta. To jé jméno jedné ženy žijící za městem v jakési malinké jeskyňce."
"Aha." odpověděl jsem zmateně. "A co teda teď mám dělat?"
"Můžeš si jít lehnout."
"Prospal jsem celý den. Teď se mi moc spát nechce."
"Tak se běž seznámit s ostatními." odpověděl a ukázal směrem ke kontejneru.
"Super." řekl jsem ironicky a obrátil jsem se směrem od nich. Vyšel jsem z uličky na ulici. Konečně jsem se octl mezi lidmi. Chodili kolem mě. Já pro ně byl jen kolemjdoucí, oni pro mě vysvobození. Zase jsem se jednou cítil jako normální člověk.
Vydal jsem se nalevo. Bylo mi jedno, kam půjdu. Chtěů jsem se zase projít mezi lidmi. Zamířil jsem do blízkého obchodního centra. Bylo v něm plno lidí. Cítil jsem se mezi nimi bezpečně.
Neměl jsem u sebe peníze, nemohl jsem si bohužel nic koupit, ale to mi ani tolik nevadilo. Stejně jsem chodil mezi regály v různých obchodech. Chodil jsem takhle několik hodin, dokud se úplně nesetmělo. Procházel jsem se po celém okolí, nejen po obchodním centru, ale jen tak daleko, abych si zapamatoval cestu zpátky. Asi v deset večer jsem se vrátil zpět do uličky, kde už na mě čekal albín společně s Carlosem.
"Desmonde? Kde jsi byl?!" zařval na mě najednou Carlos a vyrazil směrem ke mně.
"Trošku se projít. Promiň." odpověděl jsem mu a zastavil jsem se. Byl celý udýchaný a na tváři měl ošklivou jizvu.
"Mně se neomlouvej! O mně nejde. Tady jde o TEBE! Tobě jde o život, já tě jen chráním. Prosímtě, až se budeš chtít příště takhle toulat, dej o tom někomu vědět.
"On o tom věděl." řekl jsem a ukázal jsem na světlého, který se zahříval u barelu.
"Ne, nevěděl. Jen tě viděl odcházet. On není obeznámen o naší situaci! Neví, že nás možná sledují a že tě chtějí zabít! On neví NIC!"
"Dobře, dobře, příště si dám pozor." řekl jsem nepřítomně, ale přesto mě jeho slova vyvedla z míry. Stále se to omílalo dokola. Chtějí tě zabít, si v nebezpečí, jdou po tobě, sledují tě a tak dále...Bylo mi z toho pomalu špatně. Obešel jsem Carlose a vlezl jsem do výtahu. nechtěl jsem znovu absolvovat cestu kontejnerem. Sjel jsem až dolů a vešel jsem do pokoje. Brune tam stále nebyl. Lehl jsem si na postel a přivřel jsem víčka.

*

Před devíti měsíci...
"Paní Fordová, potřebujeme vědět, kdy jste je viděla naposledy! Víme, že je to pro vás těžké, ale jen tak nám můžete pomoci." řekl policista sedící s plačící ženou na gauči. Jakmile se žena dozvěděla informaci, zhroutila se a nemohla tomu uvěřit. Celé jejich setkání plakala a nevydala ze sebe ani hlásku.
"Bylo to před pár dny..." začala žena, vysmrkala se a pokračovala. "Desmond u mě byl na návštěvě..." odmlčela se a opět se rozplakala.
"Pokračujte prosím..." pokynul ženě policista. Ta s obtížemi pokračovala, mezi jejím projevem byly dlouhé odmlky, přesto policistům pomohla. Řekla jim, že naposledy manžela viděla, když odešel z jejich bytu, to bylo před 14 lety. Od té doby o něm neslyšela. Její syn byl u ní naposledy na návštěvě asi před týdnem a když ho celé ty dny nemohla sehnat, zavolala policii, které v jeho bytě našla stopy po zápase. Oba dva se pohřešují čtyři dny. Otec, Christopher byl naposledy viděn v obchodě, kde ho dva dny před zmizením viděla nějaká žena.Takhle nějak zněl případ policisty Owena McBriana.
Po celém městě nebylo po nikom z nich ani stopy. Jako by se vypařili. Ale kam by se mohli podít? Oba dva ve stejný den? Někdo je musel unést, to je podle stop po zápase jasné, ale kdo a proč? Nebyla to nijak zvlášť bohatá rodina, ničím se mezi ostatními nevyznačovala, ale přece oba zmizeli. Synovi, Desmondovi bylo 26 let, jeho otci 51. Desmond pracoval na letišti při kontrolování cestujících, jeho otec prý byl nějaký pojišťovák. Další podrobnosti o jeho povolání mu jeho manželka nesdělila, moc toho nevěděla, prý se vracel pozdě večer unavený, takže se moc nevyptávala.
Owen odešel z bytu společně s jeho pomocnicí a zároveň partnerkou, Juliet.
"Co si o tom myslíš?" zeptala se Juliet Owena, jakmile se za nimi zaklaply dveře.
"Nevím, půjdu si prověřit zaměstnání jeho táty a pak trestní rejstřík toho Desmonda."
"Ok. Kdyby si něco zjistil, dej mi vědět. Jdu se podívat do toho jeho bytu." řekla, otočila se na podpatku a přešla na druhou stranu silnice. Owen jí zamával a odešel druhým směrem na policejní stanici k počítači.

*


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Safira Safira | 3. února 2010 v 8:15 | Reagovat

Masóóóó!!!!
Btw - wow :-)

2 potihcpd potihcpd | Web | 3. února 2010 v 21:51 | Reagovat

wow...

jen sem npokopil, ten posledni odstavec...pry oba zmizeli ve stejny den a pritom tam pises kousek nad tim neco o 14 letech...a uplne na zacatku jestli si vzpominam, tak se otec ztratil uz driv neni-liz pravda?

zacinam sv tom ztracet... :-(

3 Jokolo Jokolo | 3. února 2010 v 22:19 | Reagovat

Asi sem to spatne popsal: On od nich odesel pred 14 lety a uz ho nikdy nevidela, ale on normalne zil dal. Jeho zmizeni nahlasili lidi, kteri se s nim stykali v ten samy den, jako byl unesen desmond. Chnapes?  :-)

4 potihcpd potihcpd | Web | 3. února 2010 v 22:23 | Reagovat

jasne! :-D

5 Safira Safira | 4. února 2010 v 9:03 | Reagovat

Hehe, vypadá to, že bys klidně mohl psát telenovely, Jokolo :-D Umíš to vážně zamotat ;-)

6 potihcpd potihcpd | Web | 4. února 2010 v 14:50 | Reagovat

tomu se rika pochvala :-D

7 Jokolo Jokolo | 4. února 2010 v 17:08 | Reagovat

Prave nevim, jestli to mam brat jak pochvalu nebo ne  :-)  :-(  :-(

8 Safira Safira | 9. února 2010 v 12:09 | Reagovat

No, to byl jen takový slovní obrat :-D (Ale stejně jsem myslela telenovely na úrovni, jako třeba Amore Real nebo Elisa z Rivombrosy a ne takový kcháfofinky jako Nezkrotná Lucia atd...  :-x ) Ale na telenovely zapomeň a věnuj se SVÝMU stylu, ptž telenovely může psát každej, ale tohle jen málokdo :-)

9 Jokolo Jokolo | 9. února 2010 v 15:33 | Reagovat

Diky  ;-)

10 Safira Safira | 12. února 2010 v 9:09 | Reagovat

Nz :-D Ráda chválim :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.